Mapa života [Snoody, ✓]

7

Byla tma a ulice, v níž se nacházel dům, z něhož ona žena volala, byla téměř neosvětlená. Stál ve čtvrti, kde se byty v neupravených, takřka shodných činžovních domech pronajímaly levně, a Moody si domyslel, že volající bude s dítětem nejspíš sama. Zalila ho vlna soucitu. Nejen kvůli tomu, že neexistovala reálná šance, že by co nevidět přišel z práce její manžel a zahnal výtržníka na útěk, ale i kvůli obyčejným, běžným, šedým dnům, které bezpochyby trávila o samotě. Věděl naprosto přesně, jak ztraceně se ta žena musí ve světě cítit, protože zažíval tytéž pocity. Teď mu ale přišlo vhod, že široko daleko nikdo není, dokonce ani přivolaná policie ne. Schoval se v neosvětleném výklenku onoho domu, a přitiskl se k hrubé, léty zašlé stěně z neglazovaných cihel.

Za chvíli se na cestě objevilo několik aut zásahovky. Neblikala, ale stejná černá auta nemohla patřit nikomu jinému. Jakmile zastavila, vyskákalo z nich několik policistů v plné výstroji. Moody si počkal, než se seřadí u vchodu do domu, pak vytáhl hůlku a zašeptal „Zapomeňte..." Tentokrát neměl čas vymýšlet důvěryhodné scénáře o tom, kam se policisté takhle navečer vydali, proto se omezil jen na finitní paměťové kouzlo a poslal je pryč, dokud byli dostatečně zmatení náhlou ztrátou vzpomínek na posledních několik hodin. Během hodinky všichni dorazí trochu dezorientovaní domů, ke svým manželkám, snědí pozdní večeři a půjdou spát. Ráno pak budou vstávat do práce jako obvykle, aniž by tušili, že večer nestrávili papírováním v kanceláři, ale měli hlášený zásah k případu, který byl, jemně řečeno, velice podivný.

Policisté odjeli a Moody se opět ocitl sám. Na chvíli jím projel výboj podobný elektrickému, po němž se mu zježily chloupky na zátylku. Ten výboj už znal – byl to zhmotněný špatný pocit. Míval ho během své kariéry, protože ne vždycky postupoval zrovna předpisově, dost často, a vždycky mu říkal, že udělal něco jinak, než by se správně mělo. Nemusel dlouho přemýšlet nad tím, co udělal proti doporučenému postupu, který ho učili v bystrozorském výcviku, tentokrát. Do domu šel sám, bez jakékoli pomoci nebo jištění od jiných kolegů. Věděl, že tohle by správně neměl, ale všichni kolegové už byli mimo službu a on je nechtěl tahat pryč od rodinného krbu, navíc ovšem tušil, že rychlost bude tentokrát klíčová.

Zhluboka se nadechl, aby zahnal nervozitu, jež se pomalu plížila okolo něj a začínala se mu omotávat kolem kotníku, hrozíc, že ho co nevidět popadne do svých spárů celého. Ohlédl se přes rameno, aby se přesvědčil, že je skutečně sám, pak rychle přikročil ke dveřím s napřaženou hůlkou a vyslovil zaklínadlo: „Alohomora!" Stihl se během toho v duchu opět – jako už tolikrát – podivit, jak jsou mudlovské technologie primitivní... Pokud by šlo o kouzelnickou domácnost, měl by s otevřením dveří mnohem větší potíže, ale na mudly stačilo i to nejjednodušší zaklínadlo. Kdyby byl Moody jen o trochu namyšlenější a souhlasil by s teorií některých kouzelníků, že kouzelnická krev je víc než mudlovská, měl by v tuto chvíli pocit jednoznačné nadřazenosti. Jenže díky svým rodičům si osvojil citlivé vnímání světa, a tak mu mudlů bylo v tu chvíli jen líto. Nebylo divu, že se k nim ten člověk tak snadno vloupal – jestliže vlastnil hůlku, neměli proti němu sebemenší šanci.

Jakmile zámek odskočil a dveře se otevřely do přítmí panujícího v chodbě domu, vklouzl Moody dovnitř, hůlku stále připravenou před sebou. Teprve v chodbě mu došlo, že žena neřekla do telefonu patro ani číslo bytu, v tu chvíli se ale ozval výkřik. Vydal se tedy po schodech nahoru, a sotva dorazil do druhého patra, mohl jít už po zvuku, protože na chodbě byly slyšet tlumené hlasy. Ve čtvrtém patře, i když jim stále nebylo rozumět, zesílily natolik, že bystrozor vyšel do dalšího patra už s jistotou, že je na správném místě. Zarazil se, když si uvědomil, že při takovém hluku by měl někdo asi být venku, na druhou stranu mu ale hned vzápětí došlo, že tohle je zřejmě čtvrť, kde si asi lidé raději hledí svého, aby nepřišli k úhoně.

Rozhlédl se. Na dveřích Moody spatřil místo klik koule, které by mudlu na nějakou dobu zastavily, pro něj ale nepředstavovaly velkou potíž. Zaposlouchal se, odkud vychází zvuky. Pak kouzlem posunul jazýček v zárubni dveří a ty se před ním bezhlučně otevřely. Proplížil se tmavou předsíní, pak otevřel prosklené dveře, za nimiž se jako za jedinými svítilo. Vedly do skromně zařízeného obýváku, jenž by se snad i dal považovat za útulný, nebýt nepořádku, který zde panoval. Levný konferenční stolek byl převržený a po zemi se v kaluži vody válely střepy z rozbité skleničky. Závěs napravo od okna byl napůl stržený z konzole. Navzdory tomu všemu však nebyly otevřené žádné šuplíky a zdálo se, že tu nikdo nic nehledal, Moody tedy vyloučil možnost, že se sem vloupal nějaký lapka, aby tu něco ukradl. Veškerý nepořádek tu svědčil o boji, ne o loupeži.

Pak si Moody všiml i dokořán otevřených dveří do koupelny a potichu se přiblížil k jejich zárubním. Hůlku třímal – naprosto nelogicky, protože to nemělo na její použitelnost vliv – v ruce tak pevně, až mu zbělely klouby, a srdce mu prudce bušilo až v hrdle. Zvnitřku slyšel pláč dítěte, vzlykání ženy z telefonu, a hlas mladšího muže. Možná spíš hocha než muže.

Odhodlal se opatrně nakouknout dovnitř. Posunul se blíž k průchodu a modlil se, aby byl onen muž zády k němu. Měl štěstí, protože jakmile jednou polovinou obličeje přesáhl orámování dveří, spatřil, že čelem k němu se nachází právě žena, která prve volala z telefonu. Jenže ona nebyla bystrozor. Byla obyčejným, k smrti vystrašeným člověkem, a právě proto ji ani nenapadlo, jak by se v takové situaci měla chovat. Přítomnost třetí osoby ji překvapila, a tak k nově příchozímu stočila zrak a mírně vytřeštila oči. Tím dala útočníkovi jasný signál, že už nejsou sami. Bleskově se otočil a než Moody stihl zareagovat, vykřikl: „Expelliarmus!"

Moodymu hůlka vystřelila – navzdory tomu, že ji tak svíral – z ruky téměř bleskovou rychlostí. Moody v duchu zaklel. Tak před tímhle se ho ten výboj slabé elektřiny snažil varovat. Kdyby měl v zádech ještě dalšího bystrozora, nebyl by teď v takové rejži. Navzdory tomu, že ho útočník překvapil a že neměl svou hůlku – ta teď ležela o pár metrů dál v místnosti –, si ale stále ještě nepřipouštěl takovou míru nebezpečí, v jakém skutečně byl. Tak mu velel jeho výcvik. Za žádných okolností nesměl ztrácet hlavu, do poslední chvíle potřeboval zůstat racionální.

Povzdechl si a v obraném gestu zvedl ruce před sebe, než vyšel zpoza dveří.

„Tak jo, jen v klidu, ano? Žádné ukvapené závěry," řekl Moody, snažíc se u toho nasadit takový tón, jako by se všichni čtyři sešli v mudlovském supermarketu u chladicích boxů, a přetahovali se o poslední balíček mraženého hrášku. Jako by tři z nich nebyli vydáni na milost a nemilost čtvrtému z nich. Jako by o nic nešlo...