Mapa života [Snoody, ✓]

9

Alastor seděl zhroucený v křesle, lokty se opíral o kolena a tvář měl zabořenou v dlaních. Severus stál opodál, zády k Moodymu. Naléval do broušených sklenic whisky a byl rád, že bývalý bystrozor nevidí, jak se mu přitom chvějí ruce. Trochu zlatavé tekutiny rozlil po ebenové desce sekretáře. V duchu zaklel, než ji neverbálním kouzlem vysušil. Nepotrpěl si příliš na luxus, dokonce jím opovrhoval, ale whisky si dopřával jen tu nejjemnější. Pil zřídkakdy, a při těch několika málo příležitostech, kdy ano, nechtěl pít žádné patoky. O to víc ho ale mrzelo, že jejím rozlitím právě promrhal několik srpců, skoro galeon.

Se sklenkami whisky bez ledu se přesunul zpátky k Alastorovi a jednu mu podal. Sám se usadil proti němu na černou koženou pohovku. Panovalo mezi nimi ticho a ani jednomu se nechtělo ho prolomit. Seděli nehybní, ztracení každých ve svých myšlenkách. Moody cítil, jak ho Severus propaluje pohledem očí černých jako dva švábi, ale neodvážil se do nich pohlédnout. Místo toho se nervózně, avšak zhluboka napil, až se téměř rozkašlal. Whisky byla silná. Navzdory tomu, co si o něm mysleli studenti (zejména kvůli pověsti jeho předchůdce, který si co chvíli přihnul z placatky), alkohol takřka nepil. Dnes však byl za mimořádnou sílu zlatavé tekutiny rád. Cítil, jak se mu do těla vkrádá medové teplo, a teprve teď si uvědomoval, že ho už drahnou chvíli zebou ruce. Nervozita z nich nepozorovaně odčerpala všechnu krev, ale whisky ji do nich znovu pomalu vracela.

Přesto to však nakonec byl Severus, kdo promluvil první. Hlas měl ale chraplavý, jako by strávil několik týdnů na poušti a hrdlo mu vyschlo pod vrstvami prachu.

„Zemřel?" řekl tiše.

Moody pomalu pokýval. „To jediné bylo na jeho smrti milosrdné – byla rychlá. Ale dlouho před ní z ní měl strach, a to je horší trýznění než fyzická bolest. Vím, o čem mluvím – dlouhé týdny jsem potom ležel u svatého Munga. Tím..." hledal správná slova, „výbuchem... jsem měl rozdrcená žebra. Dodnes nevím, co to bylo za kletbu, ale působila zranění podobná odštěpu při přemisťování, jen v mnohem horší formě. Nikdy jsem nezažil takovou bolest. Nemohl jsem spát a sebemenší pohyb, dokonce i obyčejné nadechnutí, způsobil, že se jizva znovu otevřela. Zranění se dlouho vůbec nehojilo, tkáň takřka nesrůstala. Ale stejně jsem celou tu dobu dokázal myslet jen na to, že jsem ho možná mohl zachránit, kdybych tehdy nepodcenil Voldemortovu hrozbu. Fyzická bolest byla ničím. Pak zase nastávaly chvíle, kdy jsem si říkal, že jsem přece udělal všechno, co jsem mohl. Nevěděl jsem - tehdy ještě ne -, co je Pán zla zač, ani že dokáže tak snadno proniknout do něčí mysli a donutit ho tak k sebevraždě. Ale oči toho mladíka mě stejně pronásledovaly v těch zřídkavých chvílích, kdy se mi podařilo usnout, a ještě dlouho poté, co jsem opustil nemocnici, nemizely. A i dnes se ještě někdy vrací. Ne tak často, ale vrací." Znovu se zhluboka napil ze své sklenice. „Na bystrozorském ústředí jsem se pak ptal, co se stalo po tom, co mě zasáhla ta kletba. Ta žena, Sophie, od své sousedky znovu zavolala na tísňovou linku. Na ústředí se v tu chvíli náhodou objevil můj kolega – něco si tam zapomněl a vrátil se pro to. Ten mě pak našel a dostal do nemocnice. Po svém návratu jsem se ho ptal, kde je Benjamin pohřbený. Chtěl jsem na jeho hrob položit alespoň pár květin. On však jen zavrtěl hlavou... Z Benjamina prý nezůstalo nic, co by se dalo pohřbít."

Alastor dopil zbytek tekutiny ve své sklenici a Severus bezděčně hůlkou přivolal karafu, aby svému společníku dolil. Pak se pohroužil do vlastních myšlenek.

„Zachránil jste dva životy," řekl nakonec. „Nemohl jste udělat o nic víc, než by udělal kdokoli jiný. Vím dobře, jaký Pán zla je. Pokud se rozhodl, že toho mladíka zabije, nebylo ve vašich silách tomu zabránit – žádným způsobem. Nevyčítejte si to. Kdybyste cokoli z toho, co se tehdy stalo, udělal jinak, mohly ten den skončit čtyři životy namísto jednoho. Ten mladík byl mrtvý už ve chvíli, kdy se rozhodl hledat pomoc u Pána zla."

Moody se konečně odvážil vzhlédnout a odpoutat tak oči od špičky své jedné boty, na kterou dosud upíral svůj sklopený zrak. „Severusi?" ozval se tiše. „Děkuji..."

Lektvarista překvapeně zamrkal. „Za co?"

„Za vše," odpověděl mu mladší muž. „I kdyby se ten lektvar nepovedl – moc pro mě znamená, že jste to alespoň zkusil. A že jsem to všechno –" máchl rukou kolem hlavy, aby tím gestem obsáhl své myšlenky, „mohl někomu ukázat."

Severus si nevzpomínal, kdy mu naposledy někdo za něco poděkoval. Byl tak zvyklý na příkazy, že slova jako „prosím" nebo „děkuji" dokonce přestal očekávat. Plnil rozkazy, které dostal od Pána zla nebo od Brumbála, a nečekal za ně vděk. Slova díků nebo chvály se pro něj stala frázemi, jež existovaly někde vně jeho světa. Proto když teď slyšel to slovo – obyčejné „děkuji" –, zastihlo ho nepřipraveného a udeřilo ho přímo do hrudi. S překvapením si uvědomil, že doopravdy touží po tom, aby se lektvar podařil. Ne proto, aby se Moodyho konečně zbavil, jak to měl v úmyslu na počátku jejich společných schůzek, ale aby člověku, který teď seděl naproti němu zcela zdrcen, udělal radost a učinil jeho život snesitelnějším.

Přes to přese všechno však věděl, že jeho lektvar, byť by byl sebelepší, nikdy nebude stačit. Alastor už napořád, po celý zbytek svého života, zůstane zjizvený. Možná ne na těle, ale na duši určitě. Ponese si s sebou důsledky svých rozhodnutí, těch špatných i těch dobrých, jejichž tíha mnohdy bývá ještě větší. Od ostatních lidí ho vždy budou dělit životní zkušenosti, které většina lidských bytostí nikdy nepozná. Mezi ním a zbytkem světa bude stát zeď, a každá jedna vzpomínka – jedna jizva – bude jednou cihlou v ní.

Podobnost mezi nimi dvěma byla naprosto zřejmá. Severus se musel podivit tomu, že si toho nevšiml nikdy dříve. Teď mu připadala tak jasná, tak evidentní. Vždyť i on prožil věci, o jejichž hrůzách se mnozí mohou jen domýšlet. Být dvojitým agentem a být bystrozorem nebyly nakonec tak odlišné způsoby života. Oba museli plnit rozkazy. Oba se při nich často vzpírali vlastním instinktům – oba měli mnohokrát v životě strach, který museli překonat, a oba někdy pochybovali o svých rozhodnutích, i když v hloubi duše věděli, že byla správná. Severus ale na rozdíl od Alastora byl poznamenaný jen vnitřně, a to, co prožil, nemusel vystavovat všem na odiv. Nedovedl si představit, jaké to musí být, mít tělo tak poničené, přitahující neprávem znechucené pohledy ostatních. Právě proto z hloubi duše doufal, že Alastorovi pomocí uzdravujícího lektvaru dokáže vrátit dávno ztracené soukromí, aby se se svými prožitky mohl svěřovat jen těm, komu se s nimi svěřovat chce.

Protože nebyl na díky zvyklý, neuměl je ani přijímat, a proto se spokojil jen s pokývnutím hlavy. Pak odložil svou sklenici a pomalu vstal z lenošky. „Měl byste jít, profesore," řekl měkce. „Je pozdě a zítra nás čeká ještě práce. Nemýlím-li se, zbývají už jen dvě poslední zranění – vaše noha a vaše oko. Měl byste se dobře vyspat."

Moody se nebránil. Únava i vypitá whisky ho přemohly. Sotva vstal, jeho zdravá noha mu najednou ztěžkla, jako by měl v botě kousky olova, a zalitoval, že v Bradavicích není možné se přemisťovat, protože měl náhle pocit, že do svých komnat možná ani nedojde. Při přemisťování v tomhle stavu by ale z nepozornosti stejně nejspíš k jeho četným zraněním přibyl ještě skutečný odštěp.

Severus jeho rozpoložení vycítil, a aniž by se Moodyho zeptal, zda jeho pomoc potřebuje, uchopil ho za loket a zlehka ho vedl ke dveřím. Šli společně ztemnělými chodbami hradu. Severus Alastora stále jemně, ale důrazně podpíral pod paží, zatímco přemítal nad tím, jak dlouho se vlastně kromě Alastora nedotkl žádné lidské bytosti. S profesorem lektvarů málokdo chtěl vůbec pobývat v jedné místnosti, natožpak aby vyhledával jeho fyzickou blízkost. Zcela běžná gesta, jako bylo podání ruky nebo vřelé objetí, byla pro Severuse dávno něčím téměř zapomenutým. Záhy už ale stáli před Moodyho komnatami a Severus svou ruku z jeho lokte stáhl.

„Dobrou noc," rozloučil se.

„Dobrou noc, Severusi."

Severus počkal, než se za Moodym zavřou dveře, a pak se pomalým krokem vydal vstříc temnotě chodby.