Mapa života [Snoody, ✓]

18

Dny plynuly a měnily se v týdny. Severus dodržel svůj slib a pracoval na lektvaru. V prvních dnech horečnatě pracoval od rána do noci, hledal ve starých svazcích, propočítával poměry jednotlivých ingrediencí, přemýšlel o kombinacích, které by mohly fungovat lépe než jiné. Po několika dnech už nepochyboval o tom, že lektvar, který se snaží stvořit, bude bezpochyby ten nejtěžší lektvar, jaký kdy vymyslel, nebo možná dokonce jaký kdy vymyslel kdokoli. A výsledkem si přitom stále nebyl jist.

Po dlouhém uvažování se rozhodl, že nebude tvořit úplně nový lektvar, ale zkusí zlepšit takový, jehož účinky se mu nejvíce hodí. Za svůj základ si tedy zvolil mnoholičný lektvar, který umožňoval měnit podobu těla. Potýkal se však se dvěma problémy. Prvním z nich bylo, že lektvar uměl změnit podobu člověka pouze v někoho jiného, ne v sebe samého s určitými odlišnými rysy. Problém, který ho ale trápil mnohem více, byla dočasnost lektvaru. Samozřejmě se mohl inspirovat u Bartyho Skrka juniora, který svůj mnoholičný lektvar (jaká ironie, že se jím měnil právě na Moodyho!) přechovával v placatce a upíjel z ní každou chvíli, aby mu podoba zůstala. Takový způsob užívání by však byl pro Moodyho nepohodlný. Musel by na svůj lék myslet každou hodinu, po zbytek svého života. Zvláštní bylo, že si Severus ani na vteřinu nevzpomněl na své vlastní zájmy – pokud by Moody měl tento lektvar brát, musel by mu ho někdo až do konce života vařit. Ještě před několika měsíci, když byl Alastor pouze jeho nevítaným kolegou, by právě tahle myšlenka Severusovi vytanula na mysli jako první. Za těch několik měsíců se však změnilo více věcí, než jen barva listů za okny bradavického hradu.

Následná příprava mnoholičného lektvaru zabrala Severusovi celý měsíc. Během něho dál pokračoval ve svém bádání, a na samém konci měsíce zjistil, že je to nejlepší mnoholičný lektvar, jaký vůbec kdy uvařil. Byl přesvědčen o tom, že lektvar v téhle podobně zvládne pojmout další přísady. Jako první se zaměřil na prodloužení účinku. V knihovním oddělení s omezeným přístupem si vypůjčil několik tlustých svazků, které se týkaly pojetí času v lektvaristice, a studoval je tak dlouho, dokud se mu nepodařilo z nich vyčíst několik kouzel, které společně dohromady měly nabízet nezvratitelné, trvalé působení lektvaru. Ministerstvem byly tyto metody pochopitelně zakázány, neboť některé lektvary byly při krátkodobém účinku téměř neškodné, ale jejich trvalost by mohla mít fatální následky. Severus si dokázal představit hned několik lektvarů, z nichž by použití „kouzla trvalosti", jak ho lektvarista nazval, učinilo mocnou zbraň.

Nechtěl ani pomyslet na to, jak fatální důsledky by pro jakéhokoli člověka mělo požití trvalého veritaséra. Ještě mnohem horší by však bylo stvořit trvalý lektvar přežití – ten, který před lety zbytky Voldemortovy duše nutily vařit profesora Quirrella z jednorožčí krve. Takový člověk, který by ho vytvořil, by se skutečně stal nesmrtelným v pravém slova smyslu, bez nutnosti opakovaně pít jednorožčí krev nebo z ní vařit lektvar. Severus naprosto nepochyboval o tom, že Pán zla byl nesporně inteligentní a sečtělý, díky čemuž našel způsoby, jak se stát téměř nesmrtelným. Ale zároveň byl také neprozřetelný v tom, že hledal stále nové způsoby, někdy je dokonce zkoušel všechny dohromady, ale nepátral po možnosti použití jednoho, který by měl trvalejší ráz. Na druhou stranu, kouzla, která v knihách našel, nepatřila k černé magii, a tak se Pán zla nejspíše ani nenamáhal se jimi zabývat. I to byla svým způsobem jeho slabina. Podceňoval vše, co nemělo nálepku černé magie.

Když byl Severus hotov s magickými formulemi, nastal čas pro další přísady lektvaru. Ze svých zásob použil nadrcené hipogryfí drápy a několik kapek šťávy z ďáblova osidla. Pak zašel za Madame Pomfreyovou a vyžádal si menší pytlík sušených a vylisovaných listů z mandragory. Dívala se na něj lehce podezřívavě, protože mandragora se používala především k léčbě a rozhodně si nepřála, aby teď profesor Snape ordinoval v Bradavicích za ni. Ale nakonec se přece jen uvolila mu hrstičku listů dát. Severus si pomyslel, že úsudek Madame Pomfreyové byl v podstatě přesnější, než si myslela – mandragoru potřeboval jako základ roztoku kostirostu, který hodlal přimíchat k mnoholičnému lektvaru, aby Moodymu mohla znovu dorůst utržená noha.

Pracoval dnem i nocí celé dva měsíce. Přidával různé přísady a napravoval chyby, když došel k tomu, že postup zřejmě nebyl správný. Lektvar se však stále nedařil. Podle Severusových výpočtů, které si dělal na nesčetné množství pergamenů, měl lektvar v jednu chvíli dosáhnout určité barvy, ale Severusovi se zatím podařilo nanejvýš přiblížit se k jejímu odstínu.

Jednoho večera seděl ve své soukromé laboratoři na židli a čekal, až lektvar dostatečně přejde varem. Bylo už dlouho po půlnoci a Severus klímal. Tvář si podpíral rukou a co chvíli mu ruka bezvládně vyklouzla, takže se s trhnutím probral z dřímoty. Lektvar mezitím bublal a škvířil se, vaříce se mnohem déle, než původně měl. Najednou však lektvaristu něco vytrhlo ze spánku. Skrz zavřená víčka mu najednou prosvítilo ostré světlo, a když otevřel oči, uviděl, jak z kotlíku vychází jasně zlatá záře, jako by se v kotlíku vařilo roztavené zlato. Severus nemohl uvěřit tomu, že konečně, po tolika měsících snažení, lektvar konečně dostal barvu, jakou mít měl, a to čirou náhodou. Byl téměř u konce! Okamžitě si přitáhl nedaleko ležící pergamen a husím brkem do něj po krátkém zjištění, kolik je hodin, zapsal, jak dlouho se lektvar vařil. Pak kotlík odstavil z ohně a zhluboka se nadechl.

Přiložil si hůlku ke spánku a když ji znovu oddálil, vlnil se na její špičce stříbřitě perleťový hádek, který vypadal jako pára a kapalina zároveň, ale držel svůj tvar. Vhodil myšlenku, kterou získal od Moodyho při jejich první společné schůzce, do kotlíku, a tekutina slabě zasyčela. Pak vytahoval jednu myšlenku za druhou, dokud do lektvaru nepřipojil i tu poslední. Svraštil obočí, když si vzpomněl na její obsah. Pak přešel ke stolu, kde stály bylinky v nízkých hrnkách a z rozmaru utrhl několik snítek máty. Ani nevěděl proč, protože si byl poměrně jist, že Moody by pro uzdravení vypil klidně i džber třaskavčí moči, ale přesto mu záleželo na tom, aby lektvar Moodymu chutnal.

Než lístky máty hodil do kotlíku, podržel je na chvíli v dlaních a ponořil se do svých myšlenek. Tak moc si přál, aby se lektvar podařil... Jakmile však přidal mátu, stalo se něco zvláštního. Kromě omamného aroma se do vzduchu vznesla oblaka zlaté páry a tekutina v kotlíku se ještě více rozzářila. Nemohlo být pochyb o tom, že v této podobě byl lektvar nejdokonalejší, jaký mohl být, a byl čas k poslednímu kroku přípravy. Severus uchopil znovu svou hůlku a pronesl nad kotlíkem formuli, jaká se používala k očarování obracečů času, aby měnily běh věcí nazpět. Doufal, že se mu tak podaří přimět lektvar k tomu, aby se Moodyho zranění navrátila do původní, zdravé podoby.

Sotva dořekl poslední slova, lektvar se proměnil. Pára, která se dosud vznášela nad ním, se rozestoupila a rozplynula se v přítmí pracovny. Pod ní se zjevila měňavě zlatá hladina lektvaru, klidná jako bývala ocelová hladina Černého jezera vždy těsně předtím, než se nad ním strhla bouře... A na ní se zrcadlil obličej Alastora Moodyho, takový, jaký by býval, kdyby Moody prožil obyčejný, bezpečný život bez nástrah a všudypřítomného číhajícího zla.