Mapa života [Snoody, ✓]

19

Severus nemohl uvěřit, že byl konečně u cíle. Navenek by to nikdy nepřiznal, ale sám k sobě byl vždy bezpodmínečně upřímný, a popravdě od počátku vlastně ani nevěřil, že by se mu lektvar mohl povést. Dělal vše pro to, aby ho zvládl vyrobit. Nebylo to tak, že by práci sabotoval nebo v ní nebyl dost pečlivý. Ani si nemyslel, že by na jeho sestavení neměl dost zkušeností a znalostí. Ale domníval se, že lektvar tohoto typu, s tak dlouhou dobou účinku, prostě podle zákonů lektvaristiky není možné sestavit. Byl příliš komplikovaný složením a komplexní v použití, měl zabírat na řadu zranění různého stáří a původu, a minimálně tři čtvrtiny z nich byly navíc zapříčiněny kouzlem, ne-li černou magií, což hojení vždy ztěžovalo. Severus si byl poměrně jist, že existence lektvaru, jež právě vytvořil, je naprostý průlom v kouzelnické vědě.

Jeho badatelské nadšení novým objevem však bylo ničím v porovnání s prvotní radostí, kterou pocítil za Alastora. A ona radost zase byla ničím v porovnání s prázdnotou, jež se prostírala v zapadlých koutech jeho mysli. Tohle byl skutečně konec – konec několikaměsíční práce, konec celoživotního Moodyho trápení, a především jejich konec. Severus si byl dobře vědom toho, že Moodyho v jeho přítomnosti nic kromě lektvaru nedrží, a to bolelo.

Během života si zvykl na samotu a téměř nulový kontakt s ostatními lidmi, pokud pominul nepočetná setkání s Brumbálem kvůli různým pracovním i osobním – do nichž počítal i všechny schůzky kvůli informacím o Voldemortovi – důvodům, a také dennodenní kontakt se studenty, o nichž se ale domníval, že je nenávidí. Nebyl to tak docela pravda, ve skutečnosti ho učitelská profese bavila, ale odpuzoval ho na ní očividný nezájem studentů o lektvaristiku. Jen málo z nich pochopilo, jak tento obor může být nejen nesmírně užitečný, přestože si většina studentů myslela, že lektvary už po škole nikdy neuvidí, ale také zábavný. Kéž by dokázal studentům předat alespoň zrnko své vášně pro sestavování nových lektvarů! Jenže tohle nebylo něco, co by se mohl naučit. Učitel buď má, anebo nemá dar své studenty nadchnout. A ačkoli si Severus nemyslel, že by byl špatným učitelem, věděl, že toto nadání nemá, a nikdy ho nedožene jakkoli obsáhlým penzem vědomostí a dovedností.

A právě tahle křehká životní rovnováha, v níž byla osamělost jeho denním chlebem, vzala před časem za své. Zvykl si trávit svůj čas v bystrozorově přítomnosti, a i když byly jejich rozhovory někdy bolestné, složité, nevadilo mu vzít část toho břemene na svá bedra. Byla to přijatelná cena za to, že měl najednou v životě někoho, s kým mohl trávit svůj čas. A teď se měl vrátit zpět ke své samotě, k hodinám, jež neměl čím vyplnit než monotónní prací...

Přesto ho však nejvíce trápilo něco ještě zdaleka jiného, co nemělo nic společného s jeho osobními důvody. Severus si najednou vůbec nebyl jistý, že to, o co se oba snaží, je správné. Ta myšlenka v něm klíčila pravděpodobně velmi dlouho, ale byl schopen ji zformulovat teprve teď, když byl jejich cíl na dosah. Je lektvar skutečně to, co Alastor potřebuje k tomu, aby se uzdravil? Obával se, že odpověď zná.

Podstata Alastorových zranění totiž nespočívala na jeho těle, nýbrž v jeho duši. Poznával toho muže tolik týdnů, nahlédl do jeho mysli, viděl v ní jeho největší životní chyby a omyly, a uvědomil si, že Alastor za ně ve skutečnosti nezaplatil svými jizvami na těle, ale především těmi na duši. A ty žádný lektvar na světě nezahojí. Po požití lektvaru zmizí stopy na těle a Alastor se bude navenek moci tvářit, že se nic z toho nikdy nestalo, ale Severus byl přesvědčen, že uvnitř ho stále bude sžírat tentýž pocit viny a vlastní nedokonalosti, jaký cítil dosud. Uzdravit jeho tělo by znamenalo pouze překrýt skutečný problém. Pokud se Alastor měl skutečně uzdravit, žít svůj život dál alespoň trochu šťastněji, musel se naučit vyrovnat se se svou minulostí. Alastor si stále dokola přehrával své chyby a přešlapy nebo nešťastné náhody, které se mu v životě staly, ale zapomněl na to, kolikrát někomu pomohl nebo mu zachránil život, přičemž riskoval vlastní smrt ve prospěch lidí, které ani neznal. Byl hrdinou. Byl dobrým člověkem. Neměl se za co stydět – své jizvy měl nosit se ctí a hrdostí.

Jediná cesta k uzdravení byla přijmout, co se stalo, a uvědomit si, že si nemusí vyčítat to, že všechny ty hrůzy přežil, kdežto ostatním bylo dáno zemřít... Dělal, co mohl, aby zachránil každého, kdo se ocitl v nebezpečí, ale někdy těm lidem nemohl pomoct. Nemusel se nikomu ze svých činů zpovídat – tím spíš ne náhodným lidem na ulici, kteří si na jeho jizvy ukazovali nejvíce –, ani se za ně omlouvat, protože byly vždy vedeny jen těmi nejlepšími úmysly, a jen vinou osudu někdy vedly k nešťastným koncům.

Čím více o tom přemýšlel, tím více byl Severus přesvědčen, že lektvar není tím, co Alastor skutečně potřebuje, ale zdráhal se s ním o tom hovořit. Věděl, že se Alastor na myšlenku lektvaru jako na něco, co mávnutím hůlky vyřeší všechny jeho problémy, upnul natolik, že by nebyl schopen ji opustit, ať by mu Severus řekl cokoli. Nechtěl se pouštět do rozhovoru, o němž věděl, že bude předem prohraný, ale zároveň nechtěl přijmout ani jedno z řešení, která se mu drala na mysl... Žádné totiž nebylo správné.

A tak chvíli, než Alastorovi řekne, že je lektvar hotov, odkládal, až uběhl celý den, pak další a po něm další... Během těch dnů se Moodymu vyhýbal. Samozřejmě si namlouval, že tomu tak není. Avšak čistě náhodou se objevoval ve Velké síni v časy, kdy v ní téměř nikdo nebyl – brzy ráno, když všichni studenti ještě vyspávali, anebo naopak pozdě večer, kdy se dávno odloudali i ti nejposlednější opozdilci. Několikrát Moodyho zahlédl, jak na něj po hodině čeká, a tak vyhmátl libovolného studenta a vymyslel si nějakou záminku, kvůli které by ho mohl nechat po škole. Schválně tresty protahoval, dokud si nebyl jistý, že Moody už odešel. 

Zvlášť nešťastný byl ze Snapeovy nálady Potter, který za celé své studium u svého profesora lektvarů vytrpěl tolik trestů, že by je ani nespočítal, avšak v těch několika dnech Snapeovy mizerné nálady jich musel dostat přinejmenším dvakrát tolik. Stačila maličkost, i jediný pohled, který se lektvaristovi nelíbil, a už byl na koberečku. Na druhou stranu Snapeovy tresty tentokrát postrádaly razanci, což Harryho mátlo. Obvykle dostal na práci něco mimořádně odporného, třeba nakrájet hadí oči, což byla práce zvláště hrozná. Oční bulvy se mazlavě roztékaly po rukou i po hábitu a otřesně zapáchaly. Tentokrát ho však Snape požádal – ano, dokonce mu ani nedal rozkaz! –, aby jen přelepil několik lahviček novými štítky, když staré časem vybledly, nebo mu zadal jinou podobně neškodnou práci.

Jenže Severus byl vždy mužem činu, ne zbabělcem, a donekonečna odkládat problémy nepatřilo k jeho životnímu postoji. Nemohl odsouvat chvíli, kdy bude muset něco udělat, věčně, nehledě na to, že Bradavice byly přece jen místem poměrně stísněným, pokud se člověk někomu chtěl efektivně vyhýbat. Nebo se zcela náhodně míjet, samozřejmě. Rozhodl se postavit se problému čelem. A ve chvíli, kdy byl na cestě do sovince, aby Moodyho zpravil o tom, že lektvar je připraven, už věděl, co musí udělat.