Bad guy can love

19) Může tu být i jiné náměstí?

Blížil se konec poslední hodiny, tudíž mi pomalu končilo vyučování. Čím víc hodin bylo, tím větší pocit nejistoty jsem z večera měla.

Jsem komická, kolik holek se bojí svých spolužáků?

No, nikdo.

Třídou se rozeznělo poslední dnešní zvonění oznamujíc konec hodiny. Tak jako každou hodinu, se všichni přítomní v místnosti snažili, co nejrychleji dostat ven ze třídy a opustit stěny této budovy.

Sbalila jsem si své věci zpět do batohu a šla se přezout, abych také mohla opustit tento vzdělávací ústav. I když to se mi popravdě ani moc nechtělo, jelikož nejsem fanouškem psychického teroru Jeon Jungkooka.

Když nad tím tak uvažuji, co by se vlastně stalo, kdybych tam nepřišla? Ví kde bydlím? Mám za to, že ne.

I když, co to musí být za člověka, když se ho bojí i jeho kamarádi. Teda, jestli se bojí. No, to je jedno, radši tam půjdu.

Cestou domů jsem se ještě zastavila v centru města, kam jsem si šla koupit něco dobrého k jídlu, jelikož na obědě jsem ve škole dnes nebyla a doma, se domnívám, nic nemáme.

Bylo hezké počasí. Slunce svými teplými paprsky oplívalo vše, na co jen dosáhlo. Venku poletovali všelijací ptáčci, kteří svým zpěvem vedli válku s hlučným a nepříjemným troubením aut velkého města.

Na ulicích jsem měla tu čest potkat pár mých spolužáků, kteří se ovšem ani neobtěžovali věnovat mi jediný pohled.

Zašla jsem do jednoho menšího obchůdku, kde jsem si koupila něco menšího k obědu. Zaplatila jsem za svůj nákup a opustila jsem zdi obchodu. Rychlejší chůzí jsem se vydala domů, abych byla doma, co nejdříve a mohla... zíraz do mobilu.

Skvělá zábava. Kdybych měla aspoň jedinou kamarádku, ráda bych s ní chodila ven. No, jediný, kdo mne vytáhne z domu a donutí tak jít ven, je Jungkook.

A on není osoba, kvůli které bych ven chodila ráda a s úsměvem na tváři.

Už jsem se blížila k našemu domu, který stále zářil novotou. Menším klíčkem jsem odemkla stejně tak menší kovovou brandu bránící nezvaným hostům vstoupit na náš pozemek.

Jemně jsem zatlačila na kliku směrem dolů, čímž jsem ji otevřela. Vešla jsem na naši zahradu, kde jsem za sebou zavřela a vydala se ke vchodovým dveřím.

Když už jsem stála v předsíni, zula jsem si boty a rozešla jsem se do pokoje, kam jsem si chtěla odložit tašku.

Vyšla jsem schody do patra a došla jsem do svého pokoje. Batoh jsem odhodila do kouta místnosti a s telefonem v ruce se uvelebila na mé posteli. Projížděla jsem sociální sítě.

No, co bych vám k tomu řekla? Na sítích, jako je Instagram, Twitter či Facebook je to pořád to samé.

Jen fotky jídla, holek s hloupými filtry, za kterými chtějí skrýt nedokonalosti své krásy, kterou stejně potírají značnou vrstvou make upu.

Když už mne přestalo bavit kochat se stereotipem těchto médií, šla jsem do koupelny, kde jsem, v rámci možností, zkusila pár experimentů na své tváři.

Zkrátka jsem zkoušela jiné styly líčení. Celkem se mi to i líbilo, ale s něčím takovým bych do školy nešla.

Pamatujete na to, jak jsem mluvila o rasismu? Ne? No, ve zkratce jde o to, že zdejší obyvatelé tady, v Koreji, mají poněkud ustálený názor na lidi, jako jsem já, tedy američany.

Když chodím po chodbách, občas i zaslechnu, jak si mezi sebou studenti povídají. Baví se o nás ne moc lichotivým způsobem. I přesto že já do tohoto stereotipu moc nepasuji, občasným poznámkám se nevyhnu.

Nějakou tu chvíli jsem si hrála s líčidly. Abych zjistila, kolik mám ještě času, koukla jsem se na hodiny. Trochu jsem se lekla, když mi došlo, že mi zbývá už jen půl hodina do našeho setkání.

Proč ten čas tak letí?

Rychle jsem po sobě uklidila všechno, co jsem při experimentování s krásou používala a šla jsem se převléct do něčeho teplejšího, jelikož už venku nebylo takové teplo.

Navlékla jsem na sebe černou mikinu s kapucí a obyčejné roztrhané džíny s vysokým pasem. Do zadní kapsy od kalhot jsem si schovala telefon a s klíčemi v ruce jsem běžela do předsíně, abych se mohla obout do mých bílých tenisek.

Jelikož jsem neměla čas na to psát mamce lísteček se vzkazem, proč jsem šla pryč, poslala jsem jí jen krátkou SMS zprávu, aby neměla strach.

Rychlou chůzí jsem šla směrem k místu, kde bysme se měli sejít.

Jak jsem již říkala, v tomto městě bydlím jen krátkou dobu a nechodím moc často ven, pořádně ani nevím, kde tady náměstí je.

To víte, Soul je město nesmírných rozměrů, rušná a nikdy nespící lokalita. Tady nepoznáte, kde je centrum města, jelikož na každém rohu je stovka všelijakých obchodů nebo restaurací.

Asi si myslíte, že jsem úplně blbá, když nepoznám náměstí nebo centrum města, ale já opravdu nejsem moc chápavý typ člověka.

Blížila jsem se k místu, které se vzhledově náměstí podobalo. Zelené stromy tyčící se k nebeské výši, zdravá a udržovaná tráva. Dřevěné lavičky, které byly od sebe vzdálené jen pár metrů. Tak jsem asi na správném místě.

Přede mnou stála kamenná fontána s mohutnou sochou, pro mne neznámé osobnosti.

Sedla jsem si na jednu z laviček, které byly okolo fontány. Nikde nikdo. Naprosté mrtvo. Že mne to nepřekvapuje.

Seděla jsem na té dřevěné lavičce několik minut a stále nikdo nepřicházel, což mne dost znervózňovalo.

Co když tohle není náměstí? Co když jsem tady špatně, nebo měl na mysli jiné náměstí? Může tu být i jiné náměstí?

Už jsem trochu ztrácela naději na to, že sem někdo příjde, chtěla jsem odejít, protože začínala být větší tma a také spolu s klesající viditelností, kterou udržovaly už jen pouliční lampy, klesala i teplota.

„Čekáš dlouho?" ozvalo se za mnou, na což jsem se lekla. Dotyčný mne tak vyděsil, až jsem nadskočila, přičemž jsem nezapomněla na tiché vyjeknutí. Příchozí se, spolu se svými společníky, zasmál svým hrubým hlasem.

Aspoň už vím, kde je to náměstí.

Otočila jsem se směrem odkud se předtím ozval ten hlas. Stál tam. A spolu s ním i jeho pár přátel, mezi kterými stáli i ti, které už jsem měla čest poznat. Jimin, Suga a Taehyung.

Teď jsem opravdu zvědavá, co po mne bude chtít.

_ _ _ _

Ahoj. 🌟

~ Tak jsem tu s další kapitolou.

~ Chtěla bych vám hrozně moc poděkovat za to, že tento příběh čtete. 📚
~ Za chvíli přesáhneme hranici 700 přečtení.
Ani nevíte, jak si toho vážím. ✨
~ ❤️ 💬

~ Co si myslíte, že po ní budou kluci chtít?
Abych byla upřímná, sama taky ještě nevím, co budou chtít, ale něco vymyslím.

~ Jinak dneska jsou to tři roky, co debutovaly BLACKPINK! 💕🖤

Každopádně moc děkuji za pozornost a lásku věnovanou této knize. 🌸

U další kapitoly. 👋🏼 See you soon. ☀️