Bad guy can love

62) Buď taky trochu hráč

Následujících pár dní, ba i celý týden prázdnin neprobíhal nijak zajímavě vzhledem k osnově mého vyprávění.

Čas se pomalu vlekl a mne čekala znovu neústupná a nevyhnutelná povinnost chodit do školy.

Nový rok, nový život? Asi těžko.

Půjdu do školy, kde mne čeká jen ignorace ze strany všeho a všech. Proč?

Kdybych do školy nechodila, nikdo, krom mé absence, by si toho nevšiml. Aha.. tak už chápu..

„Beruško, co jsi tak zamlklá? Proč se tváříš tak smutně?" vyptávala se mne mamka sedící na druhé straně jídelního stolu, jenž byl podstatnou součástí naší jídelny.

Její dotaz zřejmě nevyplynul pouze z toho, jak nepřítomně jsem koukala do stále plného talíře. S pohledem uchylujícímu se k hlubokému spánku, smutně sklopenou hlavou podepřenou rukou, aby nespadla na desku stolu, myšlenkami na druhé straně země, někde na severním pólu, myslí prázdnou a především zlomenou duší bez úsměvu a zhaslím plamenem radosti, jenž hřál mé srdce jsem nezaujatě a nepřítomně sledovala kovovou vidličku, o jejímž pohybu rozhodovala má ruka.

Příbor si jen tak zvolna prohrabál cestu mezi jídlem. To byla také jediná věc, kterou jsem s ním měla v plánu provádět. Chuť mne opět přešla.

Pomalým pohybem jsem přesunula zrak od talíře na osobu sedící naproti mně. S ustaraným dosti pokleslým úsměvem na mne hleděla. Její obavy šly dobře vyčíst z pohledu, jenž mi věnovala.

„Už se takhle chováš několik týdnů. Trápí mě to." konstatovala posmutněle, na což jsem jí neměla, jak odpovědět, jelikož hlasivky už se před nějakou dobou vydaly svou vlastní cestou.
Nezmohla jsem se na to ze sebe vydat nějaká slova, natož celou a smysluplnou větu.

Opět jsem sklopila zrak na večeři ležící na stole přede mnou. Můj sluch zaznamenal pohyb z druhé strany místnosti, na čež následovalo šoupání obuvi určené pro domácnost o podlahu.

Pomalu došla až ke mně, přičemž si stoupla čelem k mému boku. Položila mi ruku na rameno, upoutávajíc na sebe tak mou pozornost, což nebylo ani nutné, jelikož už jen tiché šoupání jejích bot zaujmulo můj sluch.

Zvedla jsem hlavu a zrak jsem upnula na její posmutnělou tvář.

„To všechno je jen kvůli tomu chlapci?" upustila zvědavý dotaz podaný na velmi smutném podkladu.

Nevěděla jsem, co jí na to odpovědět. Bylo to, jako by se mi slova zasekla v krku a nechtěla vyjít do světa. Jako by se kryla před slunečním světlem.

Možná už to s tím vším, co se stalo, moc přeháním. Neprožívám to moc?

Když on to tak jednoduše přešel, proč nemohu i já?

„Zlatíčko, nemůžeš se kvůli tomu tak trápit. Už je to dlouho. Vím, že si ho měla ráda, ale nebudeš takhle smutná přece pořád. To časem odezní samo." usmála se povzbudivě, na což jsem se, abych jí udělala alespoň menší radost, donutila zvednout mé koutky úst do chabého leč okem viditelného úsměvu, jenž již od pohledu značil svou faleš a nepravost.

„Já vím, mami. Ale i po tom všem mě prostě bolí ho vidět." smutněla jsem se sklopenou hlavou.

Mamka mne povzbudivě pohladila po rameni a dodala „To přejde. Někdy si prostě musíme projít něčím špatným, abychom se dočkali toho dobrého."

„A proč teda prožívám jen to zlé?" otázala jsem se sklesle.

„Možná proto, že tě čeká něco krásného v budoucnu. Musíš jen čekat a být trpělivá, všechno špatné jednou přejde." usmála se a vzala do ruky můj talíř, který spolu s tím svým odnesla do kuchyně.