Bad guy can love

57) Příště dávej pozor

„Takže o tohle vše jsi přišla." dopověděl Jimin a upil ze své sklenice vody, kterou poté vrátil zpět na tác.

Seděli jsme ve školní jídelně, jelikož jsme měli pauzu na oběd, než půjdeme na další hodinu, což měl být tělocvik. Trochu mne překvapovalo, že máme oběd před tělesnou výchovou, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

„To muselo být fajn." usmála jsem se, i když jsem byla přesvědčena o tom, že určitě poznal, že to není pravý a upřímný úsměv.

„A proč vlastně nejsi s klukama? Co Suga a Taehyung?" otázala jsem se na důvod jejich nepřítomnosti, přičemž jsem do úst vložila pomocí vidličky menší sousto.

Jimin zvedl svůj pohled z talíře plného jídla na mne a věnoval mi lehce nechápavý výraz.

„Tak Yoongi je doma, ten se dneska hodil marod. No a Jungkook je na mne naštvaný a nechce se se mnou bavit, ani s Yoongim, tak si u sebe nechal aspoň Taeho, proto tu teď Tae není a je s ním." vysvětlil hnědovlásek a začal se znovu více věnovat jídlu před ním.

„Aha." zamumlala jsem tiše a také se zaměřila na talíř ležící na tácu. Neměla jsem absolutně žádnou chuť k jídlu, ne po tom všem, co se ten den odehrálo.

Můj žaludek leč zoufale vyžadoval nějaký příjem potravy, jsem ignorovala. I přesto, jak slabá jsem z nedostatku jídla byla, cítila jsem se jako bych seděla na vodě.

Jen jsem se lhostejně a beze zájmu vidličkou v talíři vrtala a přehrabovala porci ze strany na stranu. Někdy jsem i pozřela malé sousto, avšak jen málokdy.

Hlavu jsem si podepírala rukou, aby neskončila v talíři, jelikož jsem si připadala jako bych umírala. Ne vzhledově, ale vnitřně.

Má mysl byla úplně jinde, avšak můj zrak tupě a prázdně hleděl do plného talíře.

Jídelnou se nesl křik studentů, jenž v daném prostoru, stejně jako já s Jiminem, obědvali. Téměř všechny stoly byly obsazeny. U každého stolu vysedávala jiná skupinka studentů. Každá skupinka byla dána svou specifičností.

Byly zde skupinky chlapců i dívek, ti sportovně zaměření, ale i intelektuálové, tichá i hlučná společnost. Každý si v průběhu roku našel stůl, který se mu zamlouval a kde byl nejvíce vítán.

Bylo to zkrátka jako dokonalá kopie obědového plánu z nějakého středoškolského filmu.

Já takové štěstí neměla, seděla jsem u stolu pro nejmenší možný počet osob, tedy čtyři. Kdyby nebylo Jimina, tak bych i seděla sama, jenže to on nechtěl.

„Budeš to vůbec jíst? Měla bys něco sníst, jinak ti bude zle" oslovil mne po chvíli Jimin, což mne vytrhlo z mého vlastního vesmíru. Párkrát jsem překvapeně zamrkala a pohled zvedla na jeho tvář. V očích se mu odrážela starost, ale i zvědavost.

Jak dlouho jsem byla mimo, že už má snědeno?

Můj pohled sklouzl na jeho téměř prázdný tác. Poté jsem opět pohlédla do jeho tváře. „Ne, jdeme." odpověděla jsem tiše a začala se zvedat od stolu, což Jimin udělal také.

Oba jsme odnesli naše plastové táci k pásu, kam se měli odkládat. Společně jsme poté opustili území školní jídelny a vydali jsme se ke skříňkám, kde byly uschovány naše úbory na následující hodinu.

Vůbec se mi na tu hodinu nechtělo, nechtěla jsem být v jeho přítomnosti a už vůbec ne v tomto předmětu, jelikož narozdíl od ostatních hodin v rozvrhu, kde jsme každý seděl v lavici a psal do sešitu, tady je fyzický styk téměř nevyhnutelný.