Bad guy can love

50) ..Nic.

„Co jsi mi udělala?" zopakoval můj dotaz bez toho, aby se otáčel.

Dosti jsem znejistila. Mé ruce jsem nechala volně viset podél mého těla, přičemž jsem stále koukala na vzdálená záda mého přítele stojícího pár metrů ode mne.

„..Nic." odpověděl po chvíli mlčení. Jeho odpověď mi byla naprosto nepřínosná a nicneříkající.

Co jsem od něho také mohla čekat?

Nepatrné pootočil hlavu na stranu, čímž mi odhalil svůj profil tváře. I přesto, jak daleko ode mne stál a byl jen částečně otočen, viděla jsem jeho chladný pohled.

„A-ale co t-te-" chtěla jsem se ho znovu na něco zeptat, jenže mne znovu, ano znovu, přerušil. Skočil mi do řeči, což bych i zvládla hodit za hlavu, avšak jeho slova mne zaskočila.

„Měla bys už jít." zamumlal mrzutě. Jeho slova mne zabolela. Připadala jsem si hrozně. Něco takového jsem nečekala.

Sklopila jsem hlavu a spíše pro sebe přikývla. Rozešla jsem pomalým krokem k němu. Když zaregistroval, že stojím přímo za ním, vydal se chodbou jejich domu ke vchodovým dveřím, jenž přiměl k pohybu pohnutím kliky.

Obula jsem si své teplejší boty a oblékla jsem si svůj zimní kabát hnědé barvy, okolo krku jsem si omotala hřejivou šálu a vydala jsem se vstříc venkovnímu počasí.

Prošla jsem nimi ven, na vyvýšenou plochu, chcete-li terasu, kde jsem se zastavila a koukla na něho, jelikož stále stál ve dveřích.

„Příjdu pro tebe v osm." byla jeho poslední slova, než mi, doslova, zabouchl dveřmi před nosem.

Bylo to jako by mne v podstatě vyhnal ven na ulici. Připadala jsem si jako pytel s odpadem nebo nějaké prašivé ošklivé zvíře, jehož se chce zbavit.

Cestou domů jsem měla spoustu času přemýšlet. Mé myšlenky nebyly v žádném směru pozitivní, ani nemohly. Všechno se mi v životě bortilo. Neměla jsem nic, co by mi mohlo zvednout náladu, tedy krom Jimina, ale já ho nechtěla zatěžovat mými starostmi, se kterými mi stejně nedokáže pomoct.

Jak bych mohla být pozitivní? Má kamarádka mne v podstatě opustila. Můj přítel, jenž je nebo byl jedinou osobou, která vyžadovala mou přítomnost a chtěla se mnou být, je právě teď tím jediným člověkem, který mi dokáže nejvíce ublížit. Ignoruje mne a chová se úplně jinak.

Já nevím, co se děje, ale něco se stát muselo.

Už teď vím, že brzy příjde něco mnohem horšího.

„Sakra!" zanadávala jsem si pro sebe šeptem. V očích mne začaly pálit slzy, jenž vyžadovaly mou pozornost.

Prstem jsem si přejela po spodní hraně očního víčka a setřela slzy, které se pomalu hromadily.

Venku foukal studený vítr pohrávající si s mými hnědými vlasy. Ruce jsem měla bezpečně uschované v kapsách kabátu, aby mi neumrzly.

Procházela jsem zasněženým městem, jehož kouzlo bych jindy obdivovala, avšak v tu chvíli jsem na to neměla ani pomyšlení. Ani nádherný bílý všudy přítomný sníh mi nedokázal zvednout náladu.