Bad guy can love

35) Říkal jsem, že mě změníš

„Janne?" volal na mne chlapecký hlas, ale jelikož jsem byla v polospánku, tedy spánkovém transu, nebyla jsem si jistá, zda-li se jedná jen o pouhý sen nebo je to záležitost reality. Bylo to, jako kdyby dotyčný stál ode mne v dálce, řádu kilometrů.

Sama sebe jsem uklidňovala tím, že se mi to jen zdá. Tato teorie, která se později ukázala jako nepravdivá, se však vyvrátila, když na mne chlapec znovu promluvil.

„Babe, musíš vstávat." hovořil ranním chraptivým hlasem, který se nepatrně lišil od jeho běžného tónu.

Nespokojeně jsem zamručela, ale i tak jsem byla nucena se z boku, na kterém jsem spala a nacházela se, přetočit na záda. Pomalu jsem od sebe, poprvé za tento den, odlepila oční víčka, což se mi kvůli okamžitém návalu ostrého světla dosti vymstilo.

Hned jsem je pevně stiskla k sobě, abych tak zabránila působení slunečního světla, které i přesto, že bylo částečně tlumeno žaluziemi, pro mé překvapení, neztrácelo na své výraznosti.
Můj čin doprovázelo i, řekněme, bolestné syknutí.

Někde z druhé strany části místnosti jsem zaslechla tichý, ale přesto slyšitelný, chlapecký smích. Rozpoznat, komu patří, nebylo absolutně žádným problémem.

„Co se děje?" zachraptěla jsem a hned na to si i odkašlala, kvůli nepříjemnému pocitu v krku. Tentokrát už mi otevřít oči nedělalo takový problém.

První, na co se mi naskytl pohled, byl hnědovlásek oblékající se do své čistě bílé košile, která byla pro všechny studenty naší školy povinná.

Na tváři mu visel jeho kamenný úšklebek, jenž byl pro danou osobu zcela typický. Zapínal si poslední knoflíčky zmiňovaného oděvu a vypadal dost soustředěně. Bylo to dosti úsměvné, ale i zvláštní zároveň.

Myslím tu skutečnost, že někdo tak, řekněme, arogantní, nepřístupný a lehkovážný, jako on, který neposlouchá nikoho jiného, než sebe, ve většině případů, je svým vlastním pánem a dalo by se i říct, postrádá respekt vůči pravidlům a povinnostem, plní něco jako „školní řád", tedy nosí uniformu.

Nechci, aby to vypadalo jako, že věřím scénářům, které jsou ve filmech, ale ve většině zmiňovaných filmů se ti „zlí kluci" chcete-li „bad boys" neřídí něčím jako „školní řád" a povinné školní oblečení nenosí. Tak třeba nebude tak zlý a neuctivý, jak vypadá.

I když ve filmech se nikdy žádná postava s jeho chováním a charakterem neobjevila a ani neobjeví, protože to by žádný herec neudýchal.

Jelikož se mi už nějakou dobu nedostávalo odpovědi na mou otázku, došla jsem k závěru, že mne nejspíš vůbec neslyšel. Čekala jsem tedy, až si košili zapne a třeba i odpoví nebo něco řekne.

Když si u košile zapl poslední knoflík, konečně na mne zvedl zrak a podíval se na mne. Na tváři mu stále přetrvával jeho nečitelný výraz. Po chvíli se však změnil na lehce nechápavý.

„Co je?" otázal se hnědovlásek stojící necelé dva metry přede mnou.

„Co by bylo?" nechápala jsem pro změnu já.

„Co tak koukáš?" ušklíbl se Kook a mně došlo, že jsem na něho celou tu dobu koukala.

„Jen mě překvapilo, že někdo, jako ty, nosí uniformu." vysvětlila jsem mu, na což z jeho tváře zmizel nechápavý úšklebek.

„Řekl jsem si, že si to dneska vezmu, jinak tyhle hadry nenosim." uvedl mne na pravou míru, přičemž jsem jen přikyvovala.

„A proč jsme vzhůru tak brzo?" zastěžovala jsem si hned po tom, co jsem se koukla na displey mého mobilního telefonu, jehož uzamčená obrazovka mi ukazovala čas. Na můj vkus bylo ještě dost brzy.

„Vezmu tě někam na snídani." vysvětlil Jungkook a pomalu se rozešel ke dveřím od jeho ložnice.

Celkem mne toto jeho chování překvapilo. Je to od něho jistým způsobem milé, což je i dost neobvyklé?

Jako ne, že by na mne kašlal nebo byl zlý či jiné podobné chování, ale zkrátka mne nikdy nepřestane udivovat. 

„Říkal jsem, že mě změníš." bylo poslední, co řekl, než opustil místnost. Tupě jsem hleděla na bod, kde ještě před chvílí stál. Vůbec jsem nechápala, co se děje.

Snažila jsem se pochopit jeho slova. Bylo mi jasné, že jsem zase nedopatřením něco omylem vypustila z pusy. Bez toho, abych to postřehla nebo nějakým způsobem vnímala, jsem něco řekla nahlas. Něco, co mělo zůstat jen v mé mysli. Určitě to byla zase nějaká blbost.

Vůbec jsem nevěděla, co. Avšak bylo mi vcelku jasné, že už je stejně jedno a nezamluvila bych to ničím.

Vylezla jsem z jeho vyhřáté postele a rozešla se k úhledně poskládané hromádce mého oblečení, kterou jsem si včera večer složila na kolečkovou židli u jeho psacího stolu.

Využila jsem jeho momentální nepřítomnosti a převlékla jsem se do školní uniformy. Neuběhlo ani deset minut a už byl zpět ve své ložnici. Naštěstí jsem se stihla převléci bez toho, aby mne viděl.

Jelikož jsem veškeré své zkrášlující a kosmetické produkty, s jejichž pomocí jsem zdokonalovala svůj vzhled a zakrývala jimi drobné nedostatky mé přírodní krásy, měla doma, ušetřila jsem spoustu času.

Jediné, co by se mohlo počítat mezi ranní rutinu, bylo rozčesání mých jemných hnědých vlasů a vyčištění zubů kartáčkem, který mi Jungkook dal.

Samozřejmě to byl nový a nikým nepoužitý kartáček, abychom měli jasno.

Když už jsme byli oba připraveni na cestu do školy a na onu školu, vydali jsme se tedy ven. Ale ještě před školou nás čekala slibovaná snídaně, na kterou jsem se upřímně řečeno těšila více, než na školu.

Jelikož jsem neměla tušení, kam má Jungkook v plánu jít, jen jsem ho mlčky následovala a snažila se držet s ním krok, kvůli jeho rychlé chůzi.

Procházeli jsme ještě téměr spícími ulicemi tohoto krásného města, Soulu. Všudy přítomné rozkvetlé, až odkvétající, mohutné stromy, jejichž růžolící koruny pomalu, ale jistě, ztrácely na svém objemu a hustotě. Malé růžovoučké lístky, se kterými si viditelně vítr pohrával, ladně dopadaly na zem, tedy v tomto případě dlážděný chodník, po kterém jsme v tu chvíli kráčeli směrem podniku, kde nás čekalo naše první jídlo v tomto dni.

Netrvalo ani moc dlouho a stáli jsme před jakousi kavárnou. Podnik vypadal z venku, respektive skrze skleněnou výlohu, poměrně skromně a ne moc prostorně, avšak ne vždy je vše tak, jak to na první pohled vypadá.

Můj přítel je jasným důkazem tohoto tvrzení. I když si tím také nejsem vždy úplně jistá.

_ _ _ _

Ahoj broučci.
~ Tak jsem tu po delší době s novou kapitolou, konečně jste se dočkali. 🌟
~ Taky tomu nevěřím.

Rozhodla jsem se tuto kapitolu nakonec vydat na mé Narozeniny. 🌈🥳
Takže to můžete brát, jako takový dárek ode mne.

Doufám, že se Vám tedy kapitola líbila. 🌸

Přeji Vám hezký zbytek dne, i když teď už spíše dobrou noc. 😴🥰

U další kapitoly 🙏🏼 See you later 👋🏼