Bad guy can love

25) Jako jsi ty

Poté, co jsme vylezli z té ledové vody, jsme se dohodli, že se půjdeme projít. Jelikož tu Jungkook bydlel déle, nechala jsem cestu na něm.

Sama bych totiž ani nenašla cestu domů.

Procházeli jsme noční ulice spícího města. Ulicemi vládlo mrtvé ticho. Bylo to však zcela pochopitelné, protože už bylo pozdě. Nepronikatelná tma, kterou prosekávaly paprsky táhnoucí se ze zářivek nočních lamp.

Foukal studený vítr, který bych si jindy užívala, ale, jelikož jsem na sobě měla stále mokrý oděv, byla mi spíš zima, než příjemně. Trochu jsem se otřásla zimou, nacož hned reagoval.

„Proč mi neřekneš, že ti je zima?" pronesl chladně a hned mi přes ramena přehodil svou suchou černou koženou bundu, zacož jsem byla vděčná.

Myslela jsem si, že bude ten typ sobce, který zachází s ženami jako s kusem hadru.

No, takhle se ke mně vlastně před nějakou dobou choval. Tak proto.

„Děkuju." zamumlala jsem spíš pro sebe, jelikož to určitě nemohl postřehnout, protože podle toho, jak se tvářil, byl ve svém vlastním světě.

„Tady zahneme." poukázal na stezku vedoucí do lesa. Nejistě jsem se na něho podívala.
Ano, bojím se jít do lesa.

„Veř mi." uklidnil mne a sám se tou cestou do lesa rozešel. Šla jsem hned za ním. Při každém kroku, který jsme ušli, pod naší vahou zapraskal klacek nebo jiná zemní součást lesa. Ze všech stran šel slyšet nějaký pohyb. Ať už to byly zvuky padající šišek z výšek stromů, tak jistá přítomnost nějakého zvířete.

Měsíční paprsky místy pronikaly korunami stromů, takže šlo aspoň trochu vidět na cestu. Ale i tak jsem se bála.

Čím hlouběji do lesa jsme zašli, tím více jsem se snažila držet v blízkosti Jungkooka, abych se neztratila.

„Bojíš se?" ozval se necelý metr přede mnou jeho drsný hlas. Díky náhlému utichnutí praskání spadaných částí stromů jsem poznala, že se zastavil v chůzi a i celkově v pohybu.

„J-jo." šeptla jsem roztřeseně, nacož jsem uslyšela tiché uchechtnutí z jeho strany.

„Nemáš čeho. Na, chyť se mě." před sebou jsem viděla jen jeho nataženou ruku směrem ke mně. Vůbec jsem neváhala a hned se jí chytla.

Přitáhl si mne k sobě blíž a opět se dal do pohybu. Trochu přidal na chůzi. Nevěděla jsem, kam jdeme. V tomto lese jsem ještě nikdy před tím nebyla.

Cesta se mi zdála nekonečnou. Všude jen černo a silulety vysokých stromů. Najednou se mi zdálo, jako bysme už v lese ani nebyli. Stromů postupně ubývalo a my měli lepší výhled na nebe, kde visela stovka hvězd.

„Už jsme tady." otočil se směrem na mne a věnoval mi svůj milý úsměv. Kde tady?

„Kde jsme?" vypadlo ze mne nedůvěřivě. Neměla jsem absolutní tušení, kam nás to dovedl. Navíc mi stál ve výhledu, tudíž jsem nic neviděla.

„Tohle je místo, kam chodím, když se cítím sám nebo mě něco trápí. Je to moje nejoblíbenější místo. Kvůli tobě jsem tu už taky byl, cítil jsem se kvůli tomu, jak jsem se choval, špatně." zatvářil se provinile a sklopil hlavu.

Jednou rukou jsem ho pohladila po jeho hebkých a jemných vlasek, přičemž jsem mu věnovala povzbudivý úsměv. Zvedl na mne zrak a taktéž se usmál. Trochu odstoupil na stranu, aby mi uvolnil cestu.

Naskytl se mi pohled na jeden z nejkrásnějších výhledů, který jsem viděla. Stáli jsme na vysokém kopci, tudíž vše, co bylo pod námi, působilo malince.

Domy, jejichž prosvětlená okna šla vidět již z takové dálky, ve které jsme se právě nacházeli my. Malá světílka prosvěcujíc spící Soul. Bylo to kouzelné. Krásný pocit mít za sebou ten temný hustý les a před sebou pohled na celé noční město.

Ani ve snu by mne nenapadlo, že by člověk, jako je Jungkook, měl rád zrovna takové okouzlující a svým způsobem romantické místo.

„Proč jsi mě sem vzal?" optala jsem se, když jsem se už dost vynadívala na kraj před námi. Jelikož jsem stála před ním, slyšela jsem, jak se ke mně pomalu rozešel. Když už došel, co nejblíže, rukami obejmul můj pas.

„Chtěl jsem ti to tu ukázat." položil si bradu na mou hlavu. Musela jsem se pro sebe usmát, což on však nemohl vidět.

„Ještě nikomu jsem to tu neukázal, chtěl jsem si to nechat, až na někoho vyjímečného." pokračoval. Jeho hlas nebyl tak hrubý a svým způsobem strašidelný, jako působil jindy, teď zněl jinak. Tak jemně a příjemně.

„Jako jsi ty." pošeptal, nacož jsem se usmála ještě více nad jeho slovy. V tu chvíli jsme byli jen my dva.

Já a kluk, který mne momentálně nepřestává překvapovat.

„Můžu se tě na něco zeptat?" zamumlal mi do vlasů, ke kterým právě čichal.

„Asi jo." odpověděla jsem nejistě, přičemž jsem čekala, co chce říct.

Zdá se mi, jako by tohle všechno byl jen sen. Opravdu je tenhle kluk pořád Jungkook? Furt ten samý Jeon Jungkook?

„Nemohli bysme začít znovu?" vypadlo z něho po chvíli mlčení. Rukami, které stále přetrvávaly na mých bocích, si mne k sobě pomalu otočil, abych mu mohla koukat do obličeje, což jsem také udělala.

„Co máš na mysli?" nechápala jsem. Zatvářil se trochu posmutněle.

„No, přál bych si, abys zapomněla na všechno, co jsem ti udělal. Prosím." pronesl sklesle. Podíval se mi zpříma do očí a začal se do nich vpíjet svými.

Taktéž jsem se mu zadívala do jeho čokoládových hnědých očí, které k tomu přímo vybízely. Odrážely se v nich malé jiskřičky naděje. Zdálo se mi jako by byly světlejší, než kdy předtím.

Nad svou odpovědí jsem nemusela vůbec dlouho přemýšlet. Sama jsem si totiž přála na to všechno zapomenout.

Hlavně po tom všem, co se stalo za poslední dva dny.

„Moc ráda bych začala znovu." usmála jsem se na něho, přičemž se mu na tváři také vykouzlil menší úsměv. Čelem se opřel o to mé a špičky našich nosů se dotkly. Zavřela jsem oči.

Netrvalo to ani moc dlouho a já na svých rtech ucítila něco měkkého. Byly to jeho rty. Věnoval mi jemný krátký, ale za to procítěný, polibek.

Právě teď se cítím opravdu šťastná.

V mé mysli mi však neustále poletovala jedna nezodpovězená otázka, na kterou jsem měla nutkání znát odpověď. Když se odtáhl, položila jsem mu onen dotaz.

„Jungkookie, mám jednu otázku?" pronesla jsem nejistě a v duchu se trochu podivila nad tím, jak jsem ho to právě oslovila. Jungkookie? Nad mými slovy se pousmál. Zřejmě kvůli tomu oslovení. Pobídl mne, abych pokračovala.

„Takže my spolu chodíme?" odhodlala jsem se vyslovit, nacož jsem se trochu zastyděla, že jsem to vůbec vypustila z úst. Jen se lehce uculil.

„Co myslíš?" pronesl s úsměvem a propletl si se mnou prsty rukou.

Budu to brát, jako ano.

_ _ _ _

⭐️ Přeji Vám hezký podvečer a předčasně také dobrou noc, jelikož se už dneska k vydání další kapitoly nedostanu. 🌙