Nezkrotná láska

* 12. *

Ráchel

Odpoledne jsem si všimla, že mi přišla zpráva od Emmy. Vůbec jsem ji nepochopila a snažila se Emmě dovolat, ale bez úspěchu. Proto jsem se rychle oblékla a namířila si to k ní domů.

Za necelých dvacet minut jsem byla u domovních dveří a zvonila na zvonek.

„Dobrý den paní Lang je Emma v pořádku?"

„Ahoj Ráchel. Proč by nebyla? Je ve svém pokoji."

„Přišla mi od ní divná zpráva," řekla jsem paní Lang a spolu jsme šli do jejího pokoje.

Zaklepali jsme na dveře, ale Emma se vůbec neozvala. Paní Lang proto otevřela dveře od jejího pokoje, ale ten byl prázdný. Na stole ležel jen dopis, který její máma začala hned číst.

„Nevím, kdy jste mi to chtěli říct. Mám právo vědět, že jsem adoptovaná. Nevím, kdo je má rodina a ani nevím, kdo jste vy. Jsem dost stará a myslím, že se o sebe dokážu postarat. Potřebuji si vyvětrat hlavu a chci být sama," po přečtení poslední věty se paní Lang rozbrečela.

„C-cože? Emma je adoptovaná?" zašeptala jsem.

„Je to tady" promluvil mužský hlas. Otočila jsem se a uviděla pana Langa, „Sáro, to bude dobré. Ona se vrátí. Je to přece Lang."

„Ne to není a ona to ví," odsekla paní Lang svému bývalému manželovi.

Emma je teda adoptovaná. To není možné. Je to snad náhoda?

„Paní Lang musím už jít, ale kdyby něco, dejte mi vědět," rozloučila jsem se s nimi a odešla jsem přemýšlet.

Je to moc velká náhoda, že jsme se narodili ve stejný rok i den, nechala jsem své myšlenky vymlouvat na povrch. Vždy jsem si říkala, že jsme si celkem podobné a potom John. Před odletem zmínil, že mám s Emmou stejné rty, oči a nos. To nemůže být náhoda. Připadala jsem si, že trpím samomluvou.

Konečně jsem byla u domu své adoptivní mámy. Vešla jsem dovnitř a ani se nezehouvala.

„Mami..." křičela jsem na celý barák.

„Copak se děje Ráchel, to snad hoří?"

„Vím, že jsem adoptovaná a chci od tebe teď znát pravdu," podívala jsem se na ni přísně, ,,Je Emma moje sestra? Je to jen náhoda, že jsme se narodili ve stejný den i rok?"

„Jsi tak chytrá Ráchel," pousmála se na mě moje máma, „věřím, že to daleko dotáhneš. A abych odpověděla, ano jste sestry. Vaše matka nechtěla, abyste se to teď dozvěděli. Chtěla se s vámi setkat na vaše osmnácté narozeniny, ale přišli jste na to dřív. Omlouvám se, že jsem ti to neřekla."

„Neomlouvej se mami, ale teď musíme najít Emmu. Oděsla z domu když se to dozvěděla a nezvedá mi mobil."

„Ráchel jsi moc hodná holka, ale nech ji."

„Co to říkáš mami. Mám o ni strach."

„Vím srdíčko, ale ona se s tímto musí poprat sama," promluvila mi máma do duše a nejspíš měla pravdu. Bála jsem se o ní, ale zase vím, že pokud Emma nechce, nikdo ji nenajde.

Emma

Stmívalo se a já seděla na patníku u jednoho penzionu. Neměla jsem dostatek peněz na ubytování a tak dnešní noc strávím venku.

„Není ti zima?" zvedla jsem hlavu a uviděla nade mnou stát nějakého kluka.

„Trochu," odpověděla jsem a svůj zrak upřela do asfaltu.