Nezkrotná láska

* 30. *

Už týden se nenápadně snažím nebýt s Alexem sama v místnosti. Představa, že jsem s ním sama mi vhání příjemnou husí kůži, ale zároveň si začnu představovat ten sen, který se mi zdál. Ne, že by na tom bylo něco zlé, ale vždy se mi rozbuší srdce a já toužím, aby se sen stal skutečností.
Dost Emmo. Tohle nejde. On není pro tebe. Stejnak tě bere spíš jako svou sestru než holku, která by ho přitahovala., Zanadávala jsem sama sobě.
Sakra, zanadával jsem si nahlas. Proč takhle uvažuji? Vždy jsem se rozhodla, že si od kluků dám pokoj. Nechci znovu zažít sklamaní a bolest. Nemůžu si být jistá, zda by to s Alexem dopadlo dobře a já už nechci zažít to, co s Davidem. K tomu všemu se po rozlučce všichni tři vrací ke svému otci.

„Drahoušku nad čím zase přemýšlíš," přisedla si ke mně máma a na stůl položila hrnek kávy. Úsměvem jsem ji poděkovala hned si odpila.

„Asi nad ničím mami," mykla jsem ramenem a věnovala se hrnečku.

,,Vím, že mi lžeš. Trápí tě Alex?" podívala jsem se na ni s výrazem, jak tohle může vědět, ,,mámy to poznají drahoušku."

,,Bojím se. Bojím se, že mě to zase bude bolet mami. Nechci znovu naletět."

,,Emmy, život nikdy nebyl a nebude jednoduchý a vím, že je někdy strach silnější, ale co ti říká srdce? Zkus poslouchat a ono to napoví jakym směrem se vydat."

„Radši už půjdu za Ráchel," položila jsem hrníček na stůl, vstala a natáhla se k mámě, ,,nečekejte na mě. Nevím, kdy prijdu," naklonila jsem se k ní a dala jí pusu na tvář.

Při odchodu z domu jsem narazila na Alexe, který se právě vrátil z venku.

,,Emm?" díval se na mě, ,,jdeš pryč?"

,,J-jo," zakoktala jsem, ,,jdu zkontrolovat jak to vypadá na zítřek. Promiň. Ahoj," vychle jsem ho obešla a vyřítila se z domu.

Alex

Stál jsem tam a zíral jak puk. Nevěděl jsem, jestli jsem tou růží, kterou jsem dal na její postel něco podělal nebo se mi vyhýbá jen tak.

,,Pomůžeš mi s večeří?" otočil jsem hlavu a uviděl tetu.

,,Rád," pousmál jsem se a následoval ji do kuchyně, kde už se pilně pracovalo.

,,Vrtá ti hlavou Emm viď?" Po chvilce mlčení teta promluvila.

,,Kdepak," zalhal jsem, ale její obličej mi říkal, že mi nevěří.

,,I ona se dnes pokusila o lež," podíval jsem se nechápavě, ,,vím, že máš mojí dceru rád víc než jako kamarádku."

,,C-cože? Této to se ti jen zdá," protočila jsem očima a dál se věnoval práci, kterou mi naznačila že mám dělat.

,,Alexi," usmála se, ,,nejsem slepá. Nemusíš se bát, že by mi to nějak vadilo. Jsi hodný kluk."

,,Teto. Já, ale dělal chyby a nebyl jsem vždy takový. Já. Jsem v podmínce."

,,To já moc dobře vím," zastavil jsem se a ziral přímo na ni, ,,tvoje máma byla moje nejlepší kamarádka. Říkali jsme si všechno. Já věděla, že máš podmínku a ona zase, že Emma je adoptovaná," mohlo mě to napadnout, ale mám hlavu plnou Emm, ,,Alexi," její hlas zvaznel, ,,každý z nás v životě dělal chyby a já věřím, že jsi se že svých chyb poučil," všiml jsem si jak na mě mrkla a musel jsem se nad tím pousmát.

Měl bych ji to konečně říct. Nechci už čekat a i kdyby mě odmítla, budu vědět na čem jsem.

Emma