Nezkrotná láska

* 35. *

Je to už přes měsíc, co jsou všichni pryč a máma tu chodí jako lev v kleci. Je bez nálady a občas ji nachytán jak kouká na tátovu fotku. I on ji chybí. Jde na ni vidět, že ho po těch letech stále miluje. Je neuvěřitelné, že její láska k němu vydržela tak dlouho, ale má to táta stejně?

,,Drahoušku?" vyrušila mě máma z mých myšlenek.

,,Copak mami?"

,,Něco ti přišlo," na její obličeji byl neobvykle úsměv od ucha k uchu.
Udělala několik kroků ke mně a zpoza zad vytáhl kytici růží, ,,pořád na tebe myslí," podala mi kytku a lísteček, který k ní patří.
Rozdělala jsem ho a hned poznala Alexovi písmo.

Zlobilko moje,
ani nevís, jak moc mi chybíš. Nejradši bych byl u tebe a držel tě v náručí. Tvé rty obsypával polibky a mohl se tě dotýkat. Je těžké se probouzet a chodit spát do prázdné postele. Ale dost. Nechci, aby ses cítila mizerně.
Tyto růže a dopis ti mají vykouzlit ten tvůj roztomilý úsměv, který mě dostává do kolen.

Chci, abych věděla, že na tebe pořád myslím a kolikrát se nemůžu na nic jiné soustředit. Už abychom byli zase spolu a já ti mohl pošeptat ty dvě krásné slova do ucha.

Miluji tě zlobilko. Alex

,,Co píše?" promluvila do ticha máma, která byla nedockava až ji řeknu podrobnosti.

,,Že mu chybím a nemůže se na nic soustředit," usmívala jsem se od ucha k uchu a byla neskutečně ráda. Tohle bylo pro mě to nejkrásnější překvapení. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech a hodně zlepšilo náladu.

,,Alex je zlatíčko," posadila ke mně máma.

,,To máš pravdu. Mami?" podívala jsem se jí do očí, ,,asi až teď jsem šťastná."

,,Jsem s tebou šťastná. Tak moc mě hřeje u srdce, že jsi konečně šťastná. Alex je moc hodný kluk, který si zaslouží dívku jako jsi ty."

,,Děkuji mami," podívala jsem se na ni, ,,co táta. Ozval se ti?" stočila jsem téma na maminu lásku.

,,Ano. Voláme si skoro každý večer. Stýská se mu, ale zároveň má práce nad hlavu," všímala jsem si, že máma trochu zesmutnela, ,,ve své firmě má práce až nad hlavu. Včera mluvil jen o tobě. I ty mu moc chybíš," pousmála jsem se na mámu, ,,budeš doma nebo se chystáš ven?"

,,Pokud ti to nebude vadit, půjdu ven. Chci se projít."

,,Jen běž drahoušku," pohladila mě po vlasech a odešla.

Ani já se doma nezdržovala a rovnou vyrazila ven. Je nezvyk být zase sama s mámou doma. Zvykla jsem si na ten ruch v domě. Vracet se každý den domů a slyšet smích a úsměvy ostatních mě dělalo šťastnou, ale teď je tam děsivé ticho, které se snažím přebít hudbou.

,,Emmy, Emmy," uslyšela jsem hlas za svými zády. Otočila jsem se a uviděla Petera.

,,Peter? Co ty tu?"

,,Mám sraz s klukama a Vanessou," jen co jsem uslyšela to jméno protočila jsem očima, ,,já vím, že ji nemáš ráda, ale ona není špatná."

,,Já že ji nemám ráda? Peter otevři oči. Celou tu dobu co se s ní známé nás šikanovala a zesměšňovala. Nikdy jsme ji nic neudělali. Hleděli si svého a ona se k nám chovala tak hnusně. Nic bych proti ní neměla, ale takhle?"

,,Já vím. Promiň."

,,Ty se nemáš za co omlouvat. Ale to už je minulost. Neřešila bych to."