bride's squad // vrana

14

"Když jsem byla menší, vždycky jsem chtěla inspirovat lidi, předat jim pozitivní energii, být pro všechny jako sluníčko, které jim projasní den, no a potom jsem si řekla, že jednou vydám knížku, abych několika řádky lidem předala trochu motivace a sebevědomí," špitla jsem.

"To je skvělej nápad ale," usmál se.

"To jo, ale pak mi došlo, že není každej den sluníčkovej," odpověděla jsem.

"Ale stejně můžeš motivovat lidi, v té knížce bude stejně kus tebe, ten sluníčkovej kus," řekl.

"To jo, vždycky když mám volnou chvilku, tak si ráda sednu a napíšu další kousek, ale poslední týdny je to v mým životě šíleně hektický," naznala jsem.

"Chápu, přípravy na rozlučku, svatbu, cvičení, práce, občas se to nedá," pousmál se.

"Však ty taky nemáš jednoduchej život," řekla jsem.

"To ne, no, však většinu času mi život řídí hokej, podle sebe si to trošku můžu udělat v létě, jinak makám," odpověděl.

"A seš šťastnej?" zeptala jsem se.

"Já, asi jo, dělám co mě baví a co mi snad i jde," usmál se.

"To je nejdůležitější, hledat jen to pozitivní," řekla jsem.

"Já vím no, takže jedeme? Na povídání budeme mít potom ještě hodně šancí," naznal.

"Tak jo," odpověděla jsem a po pěti minutách už jsme všichni stáli na břehu.

"Tak jdeme na jídlo," zavelel André a šel s holkama před námi.

S Kubou jsme se pomalu flákali za nimi.

"Nejradši bych jim utekl, ani by si nevšimli," špitl.

"Ale všimli a pak by mi dali sežrat, že jsem jim zmizela," odpověděl.

"Zkusíme to?" zeptal se.

"Neee," řekla jsem.

"Bojíš se mě?" usmál se.

"Nebojím," odpověděla jsem.

"Tak se bojíš jich?" zeptal se.

"Nebojím," zamumlala jsem.

"A proč teda?" zakroutil hlavou.

"Protože mám hroznej hlad," špitla jsem.

"Tak po večeři zmizíme," pousmál se.

"Ale," začala jsem.

"Žádný ale," namítl.

"Tak fajn," odpověděla jsem.

"Fajn," usmál se.

"Tak co vy dva, nezabili jste se na těch šlapadlech?" přišla blíž Hanka.

"Nene, vše v pohodě," řekla jsem.

"Určitě?" zeptala se.

"Jasný, všechno jsme zvládli," usmál se Kuba.

"Dojdeš taky na svatbu, Kubo?" řekla Hanka.

"Dojde, že?" odpověděla jsem.

"Jo, rád," špitl s úsměvem.

"Tak jo," usmála se a šla zpět do přední skupinky.

"Můžu ti teda dělat společnost?" zeptal se Kuba.

"Už ti nic jiného nezbude," odpověděla jsem.

"Já budu jenom rád," usmál se.

"Doufám, že vytáhneš nějakej pěknej oblek," řekla jsem.

"Ale notak, vždyť já mám obleků, vždycky v nich chodíme na zápas," odpověděl.

"To jako vážně?" zeptala jsem se.

"Jo, je to tradice, žádná teplákovka," řekl.

"Kdo ti je žehlí a pere?" nechápala jsem.

"Hele, někdy to zvládám, ale většinou to jistí čistírna," odpověděl.

"To jsem si mohla myslet," usmála jsem se.

"Ale někdy to opravdu zvládám úplně sám," namítal.

"Nojo, seš šikovnej, někdy," řekla jsem.

"To já umím," usmál se.

"Tak, šup dovnitř, máme zamluvenej mini salónek," přidržoval nám André dveře.

"Díky," řekla jsem.

"Co nového?" usmál se André, když jsme čekali na jídlo.

"No, myslím, že my jsme ti všechno na šlapadle už řekly," naznala Hanka.

"Jojo, vy ano," řekl s úsměvem.

"U mě nic nového," pokrčila jsem rameny.

"Jo, vše při starém," přikývl Kuba.

"Fajn," usmál se André.