Démonův drak ✔️

9. Kapitola

Svěží vzduch se mi otíral o kůži, jak jsem razila cestu letem. Měla jsem pocit, že jsem si neprotáhla křídla už roky. Ocas jsem nechala volně plát za sebou a užívala jsem si svou volnost. Zbožňovala jsem, že jsem si tak často uvědomovala, že jsem ve snu. Mohla jsem toho využít a dělat téměř cokoliv. Tentokrát jsem si ale vybrala let a hodlala jsem si ho co nejvíce užít, než se zase proberu a budu dál uvězněná ve své lidské podobě. Pode mnou se rozléhaly louky a lesy. Byla tu tak krásná čerstvá vůně všude kolem. Nemohla jsem se toho nabažit. Sice byl silný vítr, ale o to byl let zajímavější.

Uslyšela jsem něčí nadšené hlasy kousek od sebe. Podívala jsem se směrem k louce, odkud vycházely. Všimla jsem si dalších draků. Tihle ale byli v lidských podobách. Zvědavě jsem je sledovala. Byli tři a něco tam kutili. Všimla jsem si bílých papírů a hromady provázků. Nedalo mi to a snesla jsem se k nim. Všichni tři byli samci.

Nadšeně mě pozdravili a zeptali se, jestli se nechci přidat k pouštění draků. Nedalo mi to, než se tomu nápadu zasmát, ale s radostí jsem se přidala. Vzala jsem na sebe svou lidskou podobu. S dračími tlapami bych toho moc neudělala. Každý z nás měl nakonec jednoho. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že mám na sobě už dokonce oblečení. Kdyby se tak o mě realita dokázala postarat stejně tak dobře jako mé sny.

Vsadili jsme se o to, čí drak vydrží ve vzduchu nejdéle. Samozřejmě že jsem to hodlala vyhrát já! Nenechám nějaký trumbery mě porazit. Vypustili jsme je do vzduchu a kdykoliv si ten můj usmyslel jít k zemi, začala jsem jak splašená běhat po louce, abych mu pomohla.

Po nějaké té chvilce jsme měli jasného vítěze. Byla jsem to samozřejmě já! Ostatní poraženecky funěli.

Já, spokojená se svým výkonem, jsem začala draka táhnout zpátky. Provázek se ale přetrhl a drak odlétl do nedalekého lesa. S tím jsem se nemohla smířit a vítěze jsem šla zachránit. Rychle jsem zaběhla do lesa, dokud jsem si pamatovala směr. Z běhu se stala chůze. Pak se i tempo mé chůze každým krokem začalo zpomalovat. Vevnitř v lese bylo tak temno. Neviděla jsem dokonce už světlo ani ze směru, ze kterého jsem přišla. Drak také nebyl nikde k nalezení. Rozhodla jsem se proto vrátit. Otočila jsem se směrem, odkud jsem si myslela, že jsem přišla a vydala se na cestu.

Šla jsem už víc jak 5 minut, ale les akorát více potemněl. Koruny stromů byly prorostlé do sebe a nepropouštěly ani paprsek světla. Jejich kmeny byly nepřirozeně tlusté. Měla jsem z toho husinu. Něco tu nehrálo. Na chvíli jsem se zastavila. Muselo to být tím tichem. Neslyšela jsem vůbec nic. Žádnou lesní zvěř, žádný vánek, dokonce ani lísteček. Začal na mě doléhat strach. Zkusila jsem jít dál svou cestou. To ticho mě dohánělo k naprostému šílenství. Už jsem se ani nezkoušela zastavovat. Potřebovala jsem slyšet alespoň mé vlastní kroky. Bála jsem se, že kdybych neuslyšela ani ty, zbláznila bych se. Zoufalstvím jsem se dokonce i rozeběhla.

Něco mě ale nakonec přeci jen donutilo zastavit. Zvuk. Nastražila jsem uši a zaposlouchala se. Byl to vzlykot. Vydala jsem se jeho směrem. Vedle jednoho ze stromů stála postava, zahalená v černém potrhaném plášti s kapucí na hlavě. Podle vzlyků to ale byla žena. Nevěděla jsem, co mám dělat. Naše vzdálenost mi vyhovovala a rozhodně jsem se k ní nechtěla ani na krok přiblížit. Ona na mě ale zatím nereagovala a já neviděla jinou možnost. Měla jsem na výběr mezi ní a blouděním po lese. Zhluboka jsem se nadechla a velmi nejistým krokem vyrazila k ní. Mým tělem projel odpor k mému rozhodnutí a každým dalším krokem, kdy jsem k ní byla blíž a blíž, jsem cítila větší strach. Než abych šla přímo k postavě, tak jsem jí raději obešla. Chtěla jsem jí nejdřív vidět do obličeje.

Stála jsem teď naproti ní jen pár metrů daleko. Ruce měla na obličeji a vzlykala do nich. S obrovskou neochotou jsem udělala krok blíž. V tu samou chvíli přestala brečet. Já na místě ztuhla. Její ruce povolily a začaly se pomalu sunout pryč. Odhalily její obličej. Nevěřila jsem vlastním očím.