116. Kapitola

1.1K 91 6
                                    

Budova nebyla příliš daleko a během pár minut jsme už stáli u vchodu. Vešli jsme tedy dovnitř a oba se zastavili.

Nechala jsem opět tvora jít prvního a s malým odstupem jsem ho následovala. Jak už to v celém tomhle světě bylo, tak i přes to, že se budova zdála být prázdná, nedokázala jsem se zbavit nepříjemného pocitu. Nevěřila jsem tomu, že bychom tu nenarazili na žádné problémy.

Naději jsem získala až po tom, co jsme se blížili vrcholu budovy. Za celou tu dobu byl klid a zdálo se, že i vrchol byl opuštěný. A taky že ano. Jen co jsme vylezli, objevil se mi před očima zajímavý výhled na velkou část města. Bylo to velmi unikátní. Nemyslím si, že by někdy někdo jiný měl tu možnost, vidět město takhle. Krev pokrývala naprosto všechno. Stékající krev po budovách vytvářela iluzi toho, že se celé město hýbe a její ulice byly krví tak zahlcené, že to vypadalo, jako by se v ní město pomalu topilo. Sem tam šel vidět i pohyb jednotlivých tvorů, které naštěstí ani nenapadlo se podívat nahoru. Dokonce i můj průvodce byl tímto pohledem uchvácený a to už v tomhle světě musel nějakou dobu být.

Jak jsem překvapeně sledovala celé mé okolí, ještě před tím, než jsem se vůbec začala soustředit na svůj úkol, něco zachytilo mojí pozornost. Byla to část budovy, která nezářila tak červenou barvou. Světlo, která vyzařovala bylo daleko světlejší a na rozdíl od té vší krve nebylo nijak zlověstné. Právě naopak, měla jsem pocit, jako by mě chtělo přitáhnout k sobě. To muselo být ono!

„Támhle to je!" skoro jsem zakřičela na svého průvodce. Ten rychle zpozorněl a podíval se směrem, kterým jsem ukazovala. Hlavu natáčel a marně hledal dané místo. Došlo mi, že on to světlo nevidí. Ruku jsem zase zklamaně sklopila. Přestože tvor neměl žádné svaly na své lebce a tudíž jsem nemohla rozpoznat jeho rozpoložení, z nějakého důvodu jsem dokázala vycítit jeho zklamání. Opět mnou projela vlna lítosti.

„Trefíšš tam?" zeptal se mě. Znovu jsem pohlédla na místo budovy s krásným bíle zářícím světlem. Prozkoumala jsem okolí té budovy a snažila se místo zapamatovat. Nezdálo se, že by měl být problém tam trefit. Jednalo se o bazénový komplex. Kývla jsem tvorovy na odpověď. Naposledy jsme se oba koukli na výhled a zamířili ven. Má naděje teď byla daleko větší, než kdy předtím. Stačí se dostat na to místo!

Oba jsme s tvorem měli novou energii. Cestu ven z budovy jsme doslova prolítli. Ještěr na nic nečekal a šel, sotva jsem ho stačila. Chápala jsem to. Byla to pro něho šance se konečně dostat ven a i já sama už odsud pochopitelně chtěla vypadnout. Celé tohle místo mělo obrovský dopad na mojí psychiku.

Jak jsme vyšli ven, oba jsme zpozorněli a dávali zase větší pozor na okolí, ale i tak jsme byli daleko rychlejší, než předtím. Můj průvodce se na mě neustále ohlížel, abych mu ukazovala směr. Přišlo mi, že kdyby věděl, kam má přesně jít, tak na mě snad ani nepočká.

Během chvilky jsem se už blížili našemu cíli. Z takové blízkosti to zářivé světlo bylo ještě hezčí a hřejivější. Vycházelo z jednoho z oken. Museli jsme se ale zastavit u rohu. Přímo před vchodem v krvi ležel jeden z tvorů. Nezdálo se, že by plánoval v blízké době odejít. To mě přinutilo se i zamyslet nad tím, jestli vůbec ti tvorové potřebují něco jíst, nebo můžou zůstat takhle na jednom místě třeba hodiny, dny nebo dokonce měsíce. Mohla jsem se zeptat svého průvodce, ale tím bych riskovala, že by mě ten tvor před vchodem slyšel a taková informace za risk nestála.

Můj průvodce se otočil a zamířil na druhou stranu budovy. Nejspíš se chtěl podívat po zadním vchodu, stejně tak, jako jsme to udělali u té vyhlídkové budovy.

Dostali jsme se až k plotu, za kterým jsem už mohla vidět bazény, pokud se tomu tak dalo říkat. Možná bych to spíš nazvala krvavými lázněmi. Místo vody se v bazénech nacházela čistá krev, což už mě v tomhle světě ani nepřekvapovalo.

Průvodce plot obratně přelezl, ale já s ním měla problém. Byl na mě příliš vysoký a v téhle lidské podobě jsem nebyla zrovna obratná. Snažila jsem se, co mi síly stačily, ale nedokázala jsem na něho vyšplhat. Tvor zatím netrpělivě přešlapoval. Když už se nevydržel na to dívat, přelezl zpátky na mou stranu. Nastavil mi své tělo tak, abych se mohla vyšplhat po něm. Já neváhala. Vystoupala jsem na jeho hřbet a odrazila se, abych se vyhoupla na plot. Samotným odrazem jsem strhla další pořádný kus masa z jeho zničeného těla. To s čvachtnutím dopadlo na zem.

„Já... omlouvám se," pošeptala jsem mu lítostně, když jsem se konečně dostala na druhou stranu s tvorem v patách. Nezdálo se ale, že by to tvora moc trápilo. Přišlo mi, že na to byl snad i zvyklý.

Na nic jsme nečekali a vrhli se ke vchodu. Jako naschvál byly dveře zamčené. A né jen to, většina ostatních dveří tu byla rozbitá, ale tyhle pevně držely na svém místě. Nejspíš to dělalo i to, jak byly zrezlé a jednoduše se ani nehnuly. Věděla jsem, že jiný vchod dovnitř neexistuje, tedy krom oken, do kterých by se můj průvodce nevešel.

Ihned mi do hlavy skočila myšlenka, že bych tu tvora měla nechat a zachránit se sama, ale pokud byla pravda, co říkal a jeho zachránění by mi vrátilo paměť, za risk to stálo. Byla by to pro mě neskutečná výhoda proti Lucimu.

„Budeme musset ty dveře vyrazzit," pošeptal mi. Já po jeho slovech nasucho polkla. Pokud ty dveře vyrazíme, stoprocentně to přiláká pozornost a do chvilky se to tu bude hemžit tvorama. Ten, co se fláká před hlavním vchodem tu bude do pár vteřin.

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Nemáme na výběr, jssme užž tak blízzko," přemlouval mě.

„Vyrazzím dveře, ty poběžžíšš první přímo ke ssvětlu a já poběžžím zza tebou. Mussíme sse ho ale dotknout zzároveň. To náss odssud dosstane obě," řekl mi svůj plán.

Ještě jsme s tím plánem nezačali a mě už skoro skákalo srdce ven ze hrudi. Jen myšlenka na to, že přílákáme pozornost ostatních mě naprosto děsila. To opravdu nebyl jiný způsob?

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Brzy jsem pochopila, že to nemělo žádný význam a neexistoval způsob, jak se alespoň trochu uklidnit. Vzdala jsem to a přikývla na tvora s tím, že jsem připravená, i přes to, že jsem byla velmi daleko od jakékoliv připravenosti.

I samotný tvor se zatvářil nejistě. Byl stejně rozrušený jako já. Odvrátila jsem od něho pohled a snažila se na to nemyslet. Jen to celé jeho nejistota ještě víc zhoršovala. 

Démonův drak ✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat