Démonův drak ✔️

89. Kapitola

„Odhlásím nás a ty se zatím připrav. Hned budu zpátky," sdělil mi Luci a zmizel na chodbě. Jen jsem nad jeho elánem zakroutila hlavou. Démoni...

Doufala jsem, že mu to odhlašování nebude moc dlouho trvat. Přeci jen já sama neměla moc práce s přípravou k odchodu. V šuplíku jsem našla čisté oblečení, které dokonce bylo i mé vlastní. Nejspíš ho sem z mého bytu donesl sám démon. Nebylo by to poprvé, co by takhle bez dovolení vtrhl ke mně domu, že ano. Vzala jsem si tedy oblečení na sebe, popadla jsem svého nového plyšáka a knihy a byla jsem připravená.

Během čekání na něho jsem si všimla, že byla jedna strana mikiny těžší než druhá. Jako kdybych měla závaží v kapse. Prohrábla jsem ji tedy a k mému překvapení opravdu něco našla. Byla to mince. Černá, větší než bývají obyčejné mince, a s nějakými znaky. Ty jsem ale nepoznávala a už vůbec jsem netušila, jak se sakra tohle mohlo ocitnout v mé kapse. Krom toho jsem z ní cítila magii. Přepadla mě paranoia a obezřetně jsem se porozhlídla kolem. Nic podezřelého jsem ale nenašla. Netušila jsem, jestli ji ke mně někdo nastražil, nebo jaký má význam, ale pro jistotu jsem si ji zatím nechala a vrátila do kapsy. Každopádně jsem ji ale plánovala později prozkoumat trochu podrobněji.

Jakmile se mince vrátila do mé kapsy, ve dveřích se už objevil Luci stále se svým úsměvem na tváři.

„Připravená?" zeptal se nadšeně. Já mu na to přikývla a následovala jsem ho ven.

Cestou se mi ještě svěřil s tím, že nám i zavolal taxi a ani na to samotné jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Byla jsem za to ráda, už jsem chtěla být doma.

Oba jsme nasedli dozadu do auta a já se cestou kochala okolním městem. I když jsem Luciho neměla na očích, cítila jsem, jak se mi pohledem zarývá do těla. Později už jsem ani nebyla schopná přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, jestli s tím vůbec hodlá přestat.

„Musíš na mě furt tak civět?" nevydržela jsem to a otočila jsem se k němu.

„To není tak jednoduché," zazněla jeho odpověď. Já místo dotazu tázavě pohodila hlavou na stranu.

„Jsi ten nejhezčí drak, jakého jsem kdy viděl," pokračoval s úsměvem. Já si odfrkla. Mělo mě napadnout, že řekne něco takového.

„Vsadim se, že si tohle řekl každýmu drakovi, kterýho jsi kdy potkal. Nehledě na pohlaví."

„Ne-e. Ty jsi jediná Aerwyn," bránil se. Jeho úsměv stále přetrvával.

„V tom případě si moc draků nepotkal," rejpala jsem do něho pohrdavě dál. Jeho úsměv náhle zmizel a jeho tvář zvážněla.

„Potkal jsem jich víc, než bych si přál," řekl mi. Mátlo mě to, jak vážným tónem to řekl, protože něco takového bylo jen velmi těžce uvěřitelné. Navíc by to ironicky znamenalo, že jich potkal snad víc jak já.

„Tohle ti nevěřim. Pro démona není draků nikdy dost," nesouhlasila jsem, i když trochu nejistě. Znovu se pousmál. Tohle ale byl velmi odlišný úsměv od toho předchozího. Tenhle se zdál být hravý, či možná škodolibý.

„Já ale nejsem démon," odpověděl mi. Po jeho slovech jsem na chvilku ztuhla. Věděla jsem, že na jeho pachu je něco špatně, ale nevěděla jsem, čím to je.

„Já z tebe ale démona cítím."

„Býval jsem démon," řekl mi. Pobaveně a zaujatě sledoval mou zvědavost.

„Co jsi teda teďka zač?" zeptala jsem se už dychtivě. Chtěla jsem znát odpověď a chtěla jsem ji znát hned.

„Hmmm..." zavibroval jeho hlas, jak nahlas zapřemýšlel.

„A copak bych z toho měl já sám?" vyzvídal hravě. Já se na pár sekund odmlčela.

„Jsi naprosto typickej démon," trvala jsem si na svém a zkřížila naštvaně ruce na hrudi. Zvlášť po té otázce. Tohle dělali snad jen démoni, že museli za každou cenu těžit z každé situace.

Luci se mi začal smát.

„Awww... Jsi roztomilá, když se vztekáš," vysmíval se mi. Já se tím ale ještě víc vytočit nenechala, i když to měl nejspíš v plánu.

„Věř mi, že mě nechceš vidět opravdu naštvanou," varovala jsem ho. On si odfrkl.

„Ne... To už opravdu nechci," přitakal. Zdálo se, že si tentokrát nedělal jen srandu.

Už dál nic neříkal, ale jeho pohled se mi ze sebe nepodařilo setřást. I přes to teď měl jiný výraz. Předtím mě sledoval víc zvědavě. Teď se ale zdál být tak zasněný. Jen na mě koukal a bylo vidět, že jeho mysl bloudí někde v myšlenkách. I tak se zdál být spokojený.

Samotný rozhovor skončil těsně před tím, než jsme dojeli na místo, takže jsem naštěstí to jeho zírání nemusela snášet o moc déle. Taxikář nám zastavil přímo před vchodem do mé budovy. Luci mu zaplatil a čekal, až se vydám domu. I přes to, že to tak ani původně nevyznělo, tak jsem furt nějak doufala, že to s tím, že chce být celou dobu do mého uzdravení se mnou, nemyslel úplně vážně a doufala jsem, že se přeci jen každou chvílí rozloučí a odejde. Místo toho mě ale opravdu následoval až do mého bytu.

Neochotně jsem za ním zavřela dveře. Nemohla jsem si pomoct, než přemýšlet, jak se ho co nejdříve zbavit.