Démonův drak ✔️

81. Kapitola

Petr hned zamířil dovnitř a pobídl nás, abychom ho následovali. Luci byl celý napnutý a rozhodně se mu do toho nechtělo. Úplně jsem z něho cítila ten odpor. Já neváhala a vydala se za Petrem. Luci mě rychle popadl za ruku a zastavil mě.

„Aerwyn... Já..." povzdechl si, ale nakonec nic dalšího neřekl. Mou ruku zase pomalu pustil.

„Nemají důvod mě zabít nebo tak, Luci. To bude v pohodě," konejšila jsem ho. Nijak to ale na něho nepůsobilo. V tomhle měl jednoduše vlastní hlavu. Věnovala jsem mu poslední úsměv a znovu se vydala za Petrem, který na nás se širokým úsměvem čekal u dveří.

Oba jsme vešli do zatuchlé chatky a Petr za námi zavřel dveře. Okamžitě nás pohltila temnota. Myslela jsem si, že do takové polorozpadlé chatrče by mělo pronikat světlo z venku snad ze všech těch děravých stran, ale nebylo tomu tak. Snažila jsem si temnotě rychle přivyknout, zvlášť po tom, co začal být pach smečky daleko silnější, což svědčilo o tom, že jsou v mé úplné blízkosti.

Jakmile jsem začínala rozeznávat siluety, objevil se nový zdroj světla. Tak silný, že mě okamžitě oslepil. Ihned jsem si zakryla oči. Takovému žáru se nedalo přivyknout. Uslyšela jsem Luciho bolestivé sténání po mém boku a uslyšela jeho kroky mířící zpátky ke dveřím. Otočila jsem se za ním, aby mi to světlo nesvítilo přímo do očí. Jak otevřel dveře, místnost znovu naplnilo slunce a záře byla ihned o něco snesitelnější. Než jsem se vzpamatovala, ucítila jsem ostrý předmět na svém krku. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem ani netušila, co se vlastně stalo.

Koukala jsem teď na vyděšeného Luciho ve dveřích a cítila kohosi zezadu objímajícího mě s tou zbraní na mém krku. Odvážila jsem se podívat do strany a všimla si dalších postav. Krom vlkodlaků, kteří byli ve své lidské podobě, tam stála ještě jedna osoba, která se nikomu jinému z místnosti nepodobala. Skoro jako kdyby do celé scény ani nepatřila. Byla to právě tahle postava, která držela lahev, vyzařující to oslňující světlo. I přes to, že jsem jejich rasu běžně nepotkávala, věděla jsem, o koho jde. Démoní dlouhověcí nepřátelé, andělé. To světlo musela být démoní slabina. Bylo zajímavé, že na Luciho stále působila, i když už nebyl čistý démon. Většina jeho ostatních slabin zmizela s povznesením.

Světlo ho účinně drželo ve dveřích a nedovolovalo mu vejít. Také mi bylo jasné, že zbraň přitisknutá k mému krku bude ten dračí zub, pro který jsme přišli.

„Dlouho jsme se neviděli, Luci," řekl anděl posměšně. Luci ho nenávistně probodl pohledem.

„Měl jsem tě zabít, když jsem měl možnost. Příště takovou chybu už neudělám," zavrčel.

„Odejdi démone. Tohle je už jen mezi námi," rozkázal Lucimu vlkodlak za mnou. Poznala jsem ho podle hlasu. Byl to alfa samec Petrovy smečky. Luci na odpověď zlostně zavrčel i na něj. Anděl ale varovně znovu pozvedl lahvičku. Nebylo nic, co by Luci v tuhle chvíli mohl udělat. Já mohla použít svůj ocas a alfu a možná pár dalších paralyzovat, tím bych ale riskovala, že by mě při tom pořezal. Nicméně stále jsem věřila tomu, že by mi sami od sebe neublížili nijak kriticky.

„Luci, nech to na mě. Víš co jsem ti říkala, zkus mi projednou věřit," řekla jsem mu klidně. Luci mi věnoval velmi vyčítavý pohled. Nesouhlasil s tím, ale stejně nebylo nic, co by mohl udělat. Po dlouhém váhání se nakonec přeci jen vzdálil. Slyšela jsem, jak si pár z vlkodlaků oddechlo. Byla jsem v tom teď naprosto sama.

Zatáhli mě hlouběji do chatky a posadili na dřevěnou rozviklanou židli. Všem nadšením a dychtivostí zářily oči.

„Měli byste si pospíšit. Toho démona znám, je chytrý. Brzy si najde nějaký způsob, jak jí získat zpátky," varoval je anděl. Ani se na mě nepodíval. Šlo vidět, jak moc ho ve skutečnosti nezajímám. Byla to zajímavá změna. Téměř všichni ostatní tvorové draky nějakým způsobem chtěli, ať už pro naší krev, kvůli síle či jiným důvodům. Andělům jsme ale vždy byli naprosto ukradení.

„Myslela jsem si, že andělé se s ostatními rasami nespolčují a zvlášť s takovýma, jako jsou vlkodlaci," podivila jsem se směrem k andělovi.

„Vlkodlaci nám nevadí. Navíc za mnou přišli s tím, že chtějí pomoct s démonem. Jak jsem něco takového mohl odmítnout?" odpověděl mi. Musí se mezi sebou opravdu dost nenávidět. Nejspíš to už tak mají vžité. Jejich války trvají mnohem delší dobu, než jakou je vůbec dračí rasa na světě.

Už jsem mu nic neříkala, ale dál jsem si ho zvědavě prohlížela. Z nějakého důvodu jsem vždy skončila spíš v městech a vesnicích, kde to překypovalo démony a na takových místech moc andělů neuvidíte. Celkově jsem jich moc v životě nepotkala. Kdybych ho měla věkově zařadit mezi lidi, vypadal by tak na třicet. Jeho tvář byla ale matoucí, protože i přes to, že to byl muž, nerostly mu žádné vousy. Jakože vůbec žádné. Měl tvář hladkou jak batole. Tohle bylo pro anděle typické. Také stejně jako démoni, měli všichni díky genům nádherně vypracovaná těla a andělé ještě k tomu byli půvabní. U démonů tohle platilo jen pro sukuby a inkubuse. Další zajímavostí bylo, že vždy, když jsem viděla anděla, tak měl blonďaté vlasy. U barvy vlasů jsem si ale nebyla jistá, jestli to byla jen náhoda, nebo to byl jeden z dalších typických znaků andělů.

Už stihla uběhnout pěkná chvilka a vlkodlaci se mě ještě ani nedotkli. Napočítala jsem v místnosti čtyři a to včetně Petra a alfy.

„Ochutnám jí první!" řekl alfa až nadrženě a přitiskl mi k rameni dračí zub. Než mě stihl říznout, Petr ho zastavil.

„Já jí sem dotáhl, já bych měl být první, kdo jí ochutná!" protestoval a tahal ho ode mě dál.

„Co si to dovoluješ! Uvědomuješ si, kdo vůbec sem!" vyjel na něj alfa zpátky a výhružně mu zamával zbraní před nosem.

„Nebýt mě, tak tu vůbec není! Tak byste jí ani nezískali!" nevzdával se Petr a protestně vrčel na svého vůdce.

„Tak si běž druhej, ale první jdu já!" pokračoval v křičení alfa.

Hádka tímhle stylem pokračovala dál. Vypadalo to, že po sobě každou chvíli vyjedou. Alfa už zuřil natolik, že se proměnil do své pravé podoby. Ihned ho následoval i Petr. Nevadilo mi to. S vlkodlaky jsem až do dnes měla dobré vztahy a dobré zkušenosti. Když jsem byla ještě mladší a neměla kde bydlet, jedna smečka se mě ujmula a zajistila mi menší práci. Vždy jsem vlkodlačí rasu brala jako přátele a ráda jsem se zdržovala v jejich blízkosti. Zamrzelo mě, když jsem zjistila, jak dopadl Petr, ale pokud by to on sám takhle nechtěl, neproměnili by ho. Nedělali takové věci proti vůli člověka. Ve skutečnosti to byla vcelku milá a laskavá rasa, i když se to snažili nedávat příliš najevo. To, jak se teď chovali, způsobovala touha po mé krvi. Normálně by tu touhu zvládali dobře, protože neměli žádnou možnost, jak by mě mohli zranit a dostat se k ní. Jenže teď, když měli v rukou zbraň, která to dokázala, tak z toho doslova šíleli.