Accio příběh! (HP pisatelská soutěž)

Remus (CaptainFione)

„Neměl bys urážet naše profesory, Siriusi," ozvala se místností první věta bez barvitých expresiv.

Oslovený propálil spolužáka pohledem a zabrblal si pod nosem cosi, co ve vzdálenosti, kde narezlý brunet seděl, znělo jako „bačkora". Jestli to bylo skutečně to, čím se ho snažil Sirius označil, netušil.

„Tichošlápek má pravdu, Náměsíčníku," namítl další z jeho přátel, kteří riskovali přednášky slušného chování.

Nemusel se otáčet, aby vytušil, že ta slova splynula z Jamesových úst. Ten kluk stál buď za Siriusem – s nímž trávil až podezřele moc času –, nebo za kýmkoliv, kdo dokázal uvázat motýlka správně. Do této skupiny sice Remus patřil, ale nikdy nebyl požádán o uváizání.

„Ten úkol je pěkná pitomost," zamručel Sirius znovu a položil si nohy na stůl.

Remus ho okamžitě praštil knihou, kterou zrovna držel – pěkně tlustou historií rodu Presleyů, jakákoli podobnost se slavnou osobností byla pouze náhodná – tak silně, až Sirius zasyčel dalších několik nadávek.

„Je důležitý," namítl Remus.

„Jak myslíš. Já to budu zkoušet s Lily. Říkala, že jsem výborný pokusný zajíc. Vůbec nechápu, proč bych měl být zrovna zajíc, ale pokud je má ráda, je mi to fuk," dodal tmavovlasý student a zvedl se ze svého vyhřátého místa.

„Tím to myslíš přeměňování, že?"

„To taky," přitakal.

Na víc se zeptat nestihl. Ani netušil, že umí James zmizet tak rychle – pokud nepočítal jakoukoli chvíli, kdy vytáhl neviditelný plášť, což bylo – vzhledem k tomu, že se rád předváděl – poměrně často.

Dveře zavrzaly, když i poslední kousek látky pláště, jejž si James odmítal sundat, protože se Lily líbil, zmizely někde v chodbě. Brzy zaklaply své čelisti jako hladový drak, který zrovna slupnul dětskou jednohubku.

„Dobře, tak to ne," zamumlal si Remus pod nosem.

James jako nápad nevyšel. Ani si nemyslel, že bude mít úspěch. Tušil, že si vybere zrzku, za níž utíkal už čtvrtým rokem a stále se snažil o její srdce.

Sirius sice tvrdil, že její sukně vypadá mnohem lépe, ale James se jím nenechal zviklat. Stejně jako odmítal spolupracovat s kýmkoli jiným, když se naskytla příležitost být pokusným králíkem Evansové.

Remus měl dost záložních plánů na to, aby se tím nemusel trápit. Téměř okamžitě obrátil svou pozornost na nejmenšího z kamarádů – a zároveň nejtiššího. Paradoxně to nebyl Tichošlápek.

„A co ty, Petere?" zeptal se baculatého čaroděje.

„Já jsem záložní králík za Ferguse, kdyby náhodou Molly popletla slova," odvětil a dlaně mezi koleny pořádně stiskl.

Kousl se do rtu. Nelíbilo se mu, že i tato možnost padla. Zbývala už jen jediná – ta nejhorší ze všech. Siriuse učit nechtěl, on byl sice dobrý čaroděj, ale jen co se týkalo soubojů. S přeměnami a lektvary přišel do styku maximálně při nějaké schůzce s ostatními poškoláky.

S povzdechem se otočil na kamaráda, který stále kňučel nad bolístkou, již mu způsobil. Přehrával mnohem častěji než ostatní, využíval toho, že zněl jako pes – a uměl dokonale předvést psí oči, i když na sobě měl lidskou podobu.

„Siriusi?"

„Trhni si. Nebudu tvůj pokusný králík," zavrčel a propálil kamaráda pohledem.