Accio příběh! (HP pisatelská soutěž)

Severus (Wertscha)

Síla mysli

Je večer. Sedíš v nepoužívané učebně, pochodeň ti osvětluje stránky učebnice a učíš se na závěrečnou zkoušku šestého ročníku. Je teplo, vzduch je dusný a ani otevřené okno ti nepomáhá v osvěžení. Doufáš, že snad venku zahřmí a bouřka rozproudí vedro, které je na začátek května neobvyklé, ale vzduch se ani nehne. Zbývá jen asi hodina do večerky a říkáš si, že by bylo dobré se vrátit dřív, než tě někdo na chodbách chytí, ale v tom se ozve prásknutí dveří a pochodeň zhasne. Srdce ti tluče v hrudníku, snažíš se dostat pro svou hůlku. V hlavě ti rezonují slova, která ti nedávají smysl: chuť, dort, nůžky, dech a autobus. Ztuhneš, když se najednou ozvou kroky, co se k tobě přibližují.

Než se stihneš otočit směrem k příchozímu, okno se prudce zabouchne, jako by snad byl v místnosti průvan. Trhneš sebou a automaticky stočíš pohled směrem, odkud se ozvala rána. Než si uvědomíš svoji chybu, pocítíš na sobě účinky poutacího kouzla a přes oči ti sklouzne pruh látky. Nemůžeš se pohnout a nic nevidíš. Začínáš se bát. Po líci ti stéká kapka potu. Chceš promluvit, ale zjistíš, že ani to ti není umožněno. Strach a vztek se mísí ve tvém nitru.

Snažíš se uklidnit, ale v hlavě ti hučí a nesmyslná slova se stále zlověstně opakují. Chuť, dort, nůžky, dech, autobus, chuť, dort... Nevíš, co ta slova znamenají, ale máš neurčitý pocit, že jsou důležitá.

Pokoušíš se soustředit na své okolí. Potřebuješ zjistit, čemu vlastně čelíš. Zhluboka se nadechneš a strneš, když to ucítíš. Blín, stopa mandragory a... Znovu nasaješ vzduch nosem a zamračíš se. Šalvěj divotvorná. Po zádech ti přeběhne mráz, když tu kombinaci poznáš. Četl jsi o tom lektvaru, jehož výpary způsobují halucinace. Otřeseš se, když si vybavíš slova z toho starého textu, který jsi kdysi četl: Používal se k mučení. Jen silní jedinci se vymaní z jeho vlivu bez pomoci protijedu.

Snažíš se dýchat jen mělce, abys získal čas. Víš, že se tomu nevyhneš a dříve nebo později tě lektvar svými výpary dostane. Nadáváš si, že jsi byl tak neopatrný a nevšiml si toho dřív. Zamračíš se, když si uvědomíš, že se k tobě někdo naprosto nepozorovaně přiblížil. Byl jsi tak zabraný do učení, že jsi zapomněl, že i zde, mezi zdmi starého hradu, může číhat nebezpečí.

Zavíráš oči a snažíš se soustředit. Vyčítat si svou neopatrnost je teď už k ničemu. Pokoušíš se pravidelně dýchat. Jen tak zlehka, to je ono, nádech, výdech, opakuješ si ve své mysli, ve snaze přehlušit opakující se slova: chuť, dort, nůžky...

V tu chvíli se blízko tebe, v místě, kde by nikdo neměl být, ozve hlasitá rána a skřípění, jako by někdo narazil do lavice. Vylekaně sebou trhneš, jak ten zvuk nečekáš, a ztratíš rovnováhu. Dopadáš na zaprášenou podlahu, bolestivě narážíš týlem do kamene. V ústech ucítíš chuť krve. Několikrát se zhluboka nadechneš ve snaze potlačit pocit na zvracení, než si všimneš, že se slova v tvé hlavě změnila. Dort, nůžky, dech, autobus, dort... Začínáš tušit, co ta slova znamenají a jaká je cesta ven. Přesvědčuješ sám sebe, že to zvládneš, že se z toho dokážeš dostat sám, protože ať už to na tebe nastražil kdokoliv, určitě nemá v úmyslu tě zachránit.

Zkoušíš zopakovat onu tajemnou mantru ve své mysli. Uvědomuješ si, že je to zoufalý pokus, ale nikdo tě neslyší, tak to přeci jen uděláš. Bez úspěchu, samozřejmě. Máš chuť praštit hlavou o podlahu, jak se tě zmocňuje frustrace, ale odoláš.

Znovu se snažíš koncentrovat. Zhluboka se nadechneš. Do plic se ti dostane víc halucinogenních výparů. Zamotá se ti hlava. Žaludek udělá salto. V hlavě ti hučí. Skrz látku na svých očích spatříš záblesk světla. A další. A další. Čekáš, snažíš se zaostřit. Světélka se mihotají, blíží se. Teď vidíš, že jsou čtyři. V hlavě se ti vynoří vzpomínka, propadáš se do ní.

Jsi zase malý kluk. Máš narozeniny. Ležíš v posteli, protože jsi nemocný. Z přízemí k tobě doléhá křik. Tvůj otec je doma. Dveře se otvírají a vstupuje tvoje matka. Nese dort se čtyřmi svíčkami. Usmívá se na tebe.

„Všechno nejlepší, Severusi," ozývá se ti v hlavě hlas tvojí matky a slzy ti vstupují do očí.

Zběsile mrkáš, nechceš ukázat slabost, ať už za touto situací stojí kdokoliv. Hrudník se ti zběsile zvedá, vize tvé matky mizí a slova v tvé hlavě opět mění své znění.

Pomalu se uklidňuješ. Světla se vzdalují a jedno po druhém zhasínají. Zmocňuje se tě děsivé tušení. Vztek ti okamžitě zatemňuje mysl, třeseš se. Chceš řvát, kopat kolem sebe a sprostě nadávat, ale nemůžeš. Kouzlo tě stále pevně poutá a brání ti vydat byť jen hlásku.

Tohle si odskáčete, křičíš ve své mysli na ty čtyři osoby, které tušíš postávat v blízkosti dveří. Urputně se snažíš přehlušit monotónní hlas, neposlouchat ta slova, nepoddat se blížící se halucinaci. Ještě ne, máš pocit, že je brzo, že další přelud teď nezvládneš.

Najednou zaslechneš zvuk. Tiché cvakání na kameni. Zpozorníš, nastražíš uši. Snažíš se natočit hlavu na stranu. O kousek se ti to podaří. Zvuk se ozývá stále blíž. Zní jako cvakání drápků nějakého zvířete. Ztuhneš, když ti vzpomínky předhodí obrázek měnícího se vlkodlaka. Prudce vydechneš, když si uvědomíš, že dnes není úplněk.

Zaposloucháš se znovu. Pečlivěji. Nejprve si pomyslíš, že je to nějaký hlodavec. Ve starém hradu by nebylo divu, kdyby se zde procházela myš. Možná spíš krysa, napadne tě, když se zvuk přiblíží.

Najednou se zvuk změní. Zní nějak jinak. Kovověji. Blíží se k tvojí tváři. Snažíš se uhnout. Ač máš zavřené oči, pečlivě zavázané šátkem, jasně vidíš nůžky, které se ti snaží ostříhat vlasy. Trháš sebou ve svých poutech, prudce dýcháš. Nůžky se blíží ke tvé tváři. Pěkně zavíráš oči ve snaze je ochránit. Bolestivě narážíš ramenem do lavice, když se ti povede překulit se pryč. Rána, kterou způsobíš, přehluší děsivé cvakání nůžek kolem tvé hlavy. Zvuk se začíná vzdalovat a mantra v tvé mysli mění svou podobu.

V duchu zaúpíš, když se ti v hlavě na chvíli vyjasní. Ještě dvě slova zbývají. Dech, autobus, dech, autobus... Ležíš a zhluboka oddechuješ.

„Nevím, co mu je," uslyšíš tiše ode dveří, když se hukot v tvé hlavě zmírní, „když jsem se přiblížil, začal sebou házet."

Tak přece jen to byla krysa, pomyslíš si, když poznáš ten hlas. Začínáš plánovat odvetu.

„Měli bysme mu dát protijed," zaslechneš ještě hlas protkaný obavami, než tě vliv lektvaru vrhne do další představy.

Zorničky se ti rozšíří šokem, když tu scénu poznáš. Jsi v Chroptící chýši a proti tobě stojí vlkodlak. Tentokrát ti nikdo nejde na pomoc. Jsi ztuhlý šokem. Nemůžeš se hnout. Upíráš pohled na příšeru před sebou. Z hrdla se ti dere výkřik plný hrůzy. Vlkodlak se blíží. Konečně se můžeš hýbat. Běžíš pryč, bez odhledu na směr, hlavně daleko od té zrůdy.

Pohlcený v představě si neuvědomuješ, že kouzla, která tě spoutávala, povolila. Tvoje mysl, soustředěná na záchranu tvého života, tě nutí běžet, tak běžíš. Vyjeknutí osoby, do které narážíš, než proběhneš dveřmi, neslyšíš, stejně jako vyděšené volání tvého jména. Utíkáš dolů, do bezpečí.

Vlkodlak je ti v patách, cítíš jeho zkažený dech na svém krku. Zrychluješ. Pohlcuje tě panika. Nevnímáš, že se v tvé mysli opakuje již jen jedno jediné slovo.

Běžíš do sklepení. Tam je pro tebe bezpečno. Schody bereš po dvou, když za sebou zaslechneš troubení. Prudce se otočíš, oči vyděšeně vytřeštěné, rukou vklouzneš do kapsy, prsty sevřou hůlku. Sotva ti dojde, že se na chodbě za tebou žádné nebezpečí nevyskytuje, došlápneš do prázdna a padáš.

Bolestivě narážíš bokem o schody. Kutálíš se dolů. Tvůj vyděšený výkřik plný bolesti rezonuje hradem ještě ve chvíli, kdy narážíš do brnění. Zůstáváš ležet pod hromadou kovu. Krev ti hučí v hlavě. Prudce dýcháš. Najednou je všude tma.

„Pane Snapee, jak se cítíte?" zaslechneš nad sebou starostlivý hlas ošetřovatelky.

Asi jsi omdlel a někdo tě našel, pomyslíš si překvapeně, když se kolem sebe rozhlédneš. Bílé zdi a ostré světlo. Ošetřovna je ti známým místem.

„Jako by mě srazil autobus," zachrčíš a unaveně zavřeš oči. V tvé hlavě je konečně ticho.