Accio příběh! (HP pisatelská soutěž)

Pansy (Mischeff)

Bradavice byly obklopeny tmou. Už byl večer, chodby a učebny byly dávno prázdné. Skoro všichni studenti byli ve svých společenských místnostech.

Našlo se ale pár výjimek. Jednou z nich byla Pansy Parkinsonová. Ta seděla v jedné nepoužívané třídě a učila se na závěrečné zkoušky. Nechtěla na sebe poutat pozornost, proto jediné světlo pocházelo z pochodně, která ji osvětlovala stránky učebnice.

Bylo strašné horko, na začátek května až neobvyklé. Doufala, že otevřené okno ji pomůže, ale vzduch se ten večer ani nehnul. Ovívala se proto pergamenem složeným do vějíře, ale ani to její rozpálenou tvář neutěšilo.

Brzy by se měla vrátit do sklepení. Za necelou hodinu bude večerka a kdyby ji někdo chytil tady, nebo na chodbách hradu, měla by z toho problémy. A o ty ona nestála.

Rozhodla se, že si naposledy projde odstavec v knize, když se ozvalo prásknutí dveří a místnost se zahalila do tmy. Hlasitě vypískla a rukou se snažila nahmatat svou hůlku.

Ztuhla, když uslyšela kroky, které se k ní rychle přibližovaly. Ruka jí jezdila po lavici a Pansy panikařila, protože ve tmě nebylo jednoduché něco najít na stole plném pergamenů a učebnic.

Kroky se těsně před ní zastavily a bylo ticho. Nikdo neřekl ani slovo. Jediné, co slyšela, byl její zrychlený dech a hlasité údery vlastního srdce. Mozek jí radil ať uteče, ale jak to měla udělat, když z místnosti vedl jen jeden východ a neměla tušení kdo, nebo co, jí stojí v cestě?

„Kdo je tu?" zeptala se tiše, hlas se jí třásl strachem.

Nikdo neodpověděl, ale bylo jí to jedno. Konečně se jí podařilo něco nahmatat na lavici. Vzala to do ruky a protočila očima, když si uvědomila, že drží malé nůžky na manikúru, kterými si během učení upravovala nehty. Byla to jediná mudlovská vymoženost, kterou vlastnila. Mohla si pomáhat magií, ale uklidňovalo ji, když to dělala sama.

Pevně kolem nich sevřela dlaň a ruku zvedla nad hlavu, připravena zaútočit, když se v místnosti opět rozprostřelo světlo, vycházející z hůlky, patřící osobě, stojící před ní.

„Co tady blbneš?"

„Draco?" zeptala se zmateně a nakrčila obočí. „To mě tady strašíš, nebo co?" Snažila se znít naštvaně, ale ve skutečnosti se jí ulevilo. Uvolnila se, nechala klesnout svou ruku a „zbraň" odložila.

„Proč bych to dělal?" zeptal se jí Draco s úšklebkem, zatímco za pomocí své hůlky znovu zapálil pochodeň.

Proč by to dělal? To ona nevěděla, ale za poslední školní rok o něm nevěděla nic. Skoro s nikým se nebavil a pokud ano, tak jen prohodil pár slov a zmizel. On totiž pořád někam mizel. Dřív si myslela, že ho zná jako své boty, ale za posledních pár měsíců musela svůj názor poupravit. Neznala ho. Už ne.

„Tak co tady děláš?" Nechápala.

„Slyšel jsem nějaký zvuky a většinou tahle část hradu bývá prázdná," pokrčil rameny." Tak jsem se chtěl jen podívat."

„Většinou?" Zaujalo Pansy. „Býváš tu často?"

„Sem tam." Odmávl ji rukou a změnil téma. „Raději mi řekni, jak ti jde kurz přemisťování?"

Usmála se, protože tohle bylo téma, o kterém se bavila ráda. Žáci šestého ročníku, kterým už bylo sedmnáct let, se účastnili tohoto kurzu. Draco mezi nimi nebyl, protože mu do plnoletosti zbýval ještě měsíc.

„Je nespravedlivé, že tam nemůžeš být se mnou," řekla naoko naštvaně. „Nezbývá ti tolik. Klidně jsi tam mohl být."

„Stejně na to nemám myšlenky," pokrčil rameny a Pansy zbystřila. Že by konečně začal mluvit? Konečně jí řekne, co se mu celý rok honí hlavou? Co ho trápí? Svěří se?