Accio příběh! (HP pisatelská soutěž)

Minerva (FemmeFragile)

Minerva sbírala věci, které ležely na katedře před ní. Skládala si do náruče těžké učebnice přeměňování, hromady čistých i popsaných pergamenů, na nichž byly zapsány písemné eseje jejích studentů. Jednou volnou rukou se snažila zašroubovat kalamář, ale proklouzl jí mezi třesoucími se prsty. Ve snaze ho vybalancovat udělala rychlejší pohyb, kterým sice kalamář zachytila, ale knihy jí z náruče vyklouzly a s ohlušujícím rachotem dopadly na zem.

Minerva je chtěla sebrat, ale zdálo se, jako by ji nějaká neviditelná síla zkoušela udržet ve vzpřímené poloze. Ať se snažila, jak chtěla, nemohla na knihy dosáhnout. Pevně se zapřela o katedru a pomalu si klekla na jedno koleno, aby knihy mohla zvednout. Po tváři jí stekla slza bezmoci. Tak takové to bylo... Stáří. Mohla by knihy snadno zvednout nebo přenést kouzlem, ale čím byla starší, tím více odmítala magii k běžným úkonům používat. Jako by užíváním kouzel přiznala svou porážku, že je uvězněná ve vlastním těle, jež jí už tak docela nepatří.

Stáří snášela těžko, hůře než cokoli jiného. Prožila dlouhý a naplněný život. Ne vždy byl šťastný. Ale i v dobách nešťastných událostí dokázala smutku čelit vlastní vůlí k životu a možností bojovat. Dnes už ale nic z toho neměla. Stávala se z ní chatrná tělesná schránka, pomalá a neohrabaná a bez perspektiv do budoucna. Nic jí tu nezbylo, jen tahle katedra, za kterou byla odhodlaná setrvat až do své smrti. Bylo to poslední pojítko s jejím dřívějším životem. Všechno ostatní dávno smetl čas: předměty, místa, osoby, které kdysi milovala.

Držela se pevně desky stolu, avšak přesto znovu upadla, když se pokoušela zvednout. Takové situace ji vždy přiměly k tomu, aby si vzpomněla, jaká bývala dřív. Dnes už pro ni bylo takřka nepředstavitelné, jak mohla být tak rychlá a pružná, vyhrát téměř každý kouzelnický souboj vedený v překotném tempu. Jak jen to přijde, že ruce a nohy ztuhnou a ztěžknou, že v těle všechno skřípe a bolí? A jak je možné, že si té změny člověk nevšimne dřív, než už je pozdě?

Pro jednou se nic nestane, když magii použije. Mávla hůlkou a knihy se před ní rozletěly s lehkostí kolibříka. Alespoň nějaká schopnost jí zůstala, nezměněná. Od chvíle, co se naučila čarovat, byla její kouzla stále stejně dobrá, nikdy nechybila ani neminula.

Ve dveřích učebny se ohlédla po prázdné místnosti. Dělala to každý den a ani sama nevěděla proč, ale pohled na prázdnou místnost, ve které strávila téměř celý život, ji naplňoval prazvláštním klidem. Pak z učebny vyšla ven na chodbu a zamířila s knihami do svých soukromých komnat.

Nebyly daleko, ale i těch několik kroků ji k smrti vyčerpalo. S tím, že byla stará, se jí smiřovalo těžko, ale právě tyhle chvíle pro ni byly nejtěžší. Chvíle, kdy si připadala ještě mnohem starší než na svůj věk. Přepadaly ji náhle a potají, připlížily se bez varování a usedly jí za krk, kolem kterého ji stiskly a krátily její dech. Připadalo jí, že je stará stovky let jako nějaká bájná bytost, že viděla rodit se a umírat celé generace lidí a jen jí je souzeno tu stále být. Mnohokrát se neubránila přemýšlení o tom, že jsou to už spousty let, kdy se smrti přestala bát, a dalších několik, kdy už si její návštěvu dávno přála.

Do večeře zbývaly ještě celé dvě hodiny, a tak se rozhodla, že se nic nestane, když se před ní ještě na chvíli natáhne. Odložila úhledný komínek knih do jedné z polic ve svém obývacím pokoji a vyrazila volným tempem do ložnice. Pousmála se při pohledu na vzorně ustlanou postel a na nádhernou labuť, jež byla poskládána z prošívaného přehozu na ní. Netušila, který domácí skřítek je za to odpovědný, ale každý den na své posteli nacházela tahle úžasná umělecká díla, pokaždé jiné a pokaždé stejně krásné. Vždycky se díky tomu cítila, jako by na ní někomu záleželo, i když ona sama dotyčného neznala.