Karyan

Sopel

Potáhla jsem sopel, který mi stékal do pusy, a zacpala si uši. Nic nepomáhalo, pořád jsem slyšela přidušené vzlyky a hekání doprovázené všeříkajícími rytmickými údery do bočnice vozu.

Zastavili jsme na kraji vypálené vesnice, žaludek mi svíral hlad a těch pár hltů vody, co jsme dostaly, nezahnal bolest ve vyprahlém hrdle a praskajících rtech. Vybrali si dvě, ty nejstarší. S největšíma prsama. Střídali se.

Nastalo ticho. Krajinu ozařoval úplněk, nepohlo se ani stéblo. Podle malinkých pohupujících se ohníčků si vojáci připalovali dýmku o dva vozy dál. Přehoupla jsem se přes bočnici a seskočila. Nairi naštěstí spala. Potřebovala jsem se vyčůrat a zjistit, proč se Teter nevrátila.

Udělala jsem dva kroky a zakopla o něco měkkého. Dlaněmi jsem zabrzdila v čemsi hrbolatém, teplém a lepkavém. Svalila jsem se z Teterina těla a neuctivě dávila hned vedle jejího podříznutého krku.
Zaslechla jsem smích a přibližující se dupot. A jemnější, přes krev bubnující v mých uších sotva slyšitelné, kroky kdesi za mnou.
Za okamžik se ze tmy vynořily odřené vojenské  boty.

,,Kam ses vydala, krásko?" zeptal se lámanou arménštinou.
Sklonil se ke mně a vjel mi prsty do vlasů. V nose mě zaštípal pach tabáku.

,,Můžu ti pomoct," ozvalo se mi v hlavě.