Splynuly jsme v jedno. Nebo jsem se znovu zrodila?
Ararat se oděl do nachového oparu a ve své majestátnosti shlížel přes krajinu na moji samotu. Mayranoush zmizela, kdesi v záplavě mých slz se její tělo rozplynulo a moje se měnilo, sval po svalu, kost po kosti. Až místo zbídačené lidské trosky v omšelých šatech seděla na kraji vchodu do jeskyně vlčice. Šedá s černou náprsenkou, přesně tam, kde se nacházelo mé srdce. Protože v něm nic jiného, než temnota, nebylo.
Viděla jsem ostřeji a dál, slyšela tisíckrát lépe, rozeznala pachy na kilometry, ale jediné, co mě zajímalo, byla chuť krve. Po ničem jiném jsem netoužila, než po činnosti nejsladší, nejkrutější a nejvíce vzdálené tomu, co se mi Mayranoush snažila vtlačit do mysli. Ne pomoc, ale msta. Pomsta děsivější, než jakou kdy lidstvo vidělo, protože já, Karyan, vykoupu naši zem v krvi. Očistím ji.
Už mě víc netrápil hlad, únava nebo ostré slunce. Vydala jsem se na cestu, nově nabyté smysly a jakási prazvláštní vnitřní síla mě naváděla kudy běžet. S větrem o závod jsem pádila zpět a doufala, že Mayranoush lhala, nebo se pletla, když tvrdila, že Nairi nemohu zachránit. Nebo alespoň sladkou Lousaper s matkou.
A pak...poznají můj hněv.
ČTEŠ
Karyan
WerewolfKaryan, děvčeti z Bohem zapomenutého koutu země, nabídne Osud pomoc prazvláštní podoby v nejděsivější chvíli jejího života. Přijme? Která z cest je horší? Temná nebo temnější? Double drabble příběh psaný na podkladě slov, jež jsme vymyslely v úzké...
