Šla jsem neznámou krajinou, nevnímajíc, nepřemýšlejíc, zavzata do své černé bubliny. Neexistovalo nic, pole, domy, továrny, lidé, vojáci, mrtvoly... nic. Jen prázdnota, samota a tupá bolest. Vrátit se do své lidské podoby jsem se bála, byla příliš křehká, zranitelná a viditelná. Koho jsem zajímala, tak nebo onak? Jen další ztracené děvče uprostřed nicoty.
Až jedné noci něco proniklo mou pevnou skořápkou, cosi ji rozlousklo jako ostrý zobák ořech. Bolest krutější než má vlastní, tichý žalozpěv zmučené duše. Následovala jsem zvuk k hromadě lidských ostatků, přes čumák mě udeřil ostrý puch počínajícího rozkladu. Přesto někde tam, pod změtí nohou a trupů, se nacházelo něco živého, promlouvajícího řečí, které jsem rozuměla. Jazykem trpících.
Prohrabala jsem se k tělu mladého muže, na jehož spánku zela ošklivá tržná rána. Olízla jsem mu tváře. A znovu a znovu, dokud se nepohnul. Neochotně rozlepil víčka a zmateně se těkal pohledem mezi mýma očima a tlamou.
Viděl mě a bál se.
,,Neublížím ti," zkusila jsem opatrně.
Vyděšeně zaječel, když se mu můj hlas ozval v jeho lebce.
Nechápala jsem, proč zrovna on mě vidí, nebo jestli to závisí na mojí vůli. Nebylo to podstatné. Celé moje srdce zachvátilo utrpení, jež se sílou vichřice udeřilo v mysli Soghomona.
أنت تقرأ
Karyan
المستذئبKaryan, děvčeti z Bohem zapomenutého koutu země, nabídne Osud pomoc prazvláštní podoby v nejděsivější chvíli jejího života. Přijme? Která z cest je horší? Temná nebo temnější? Double drabble příběh psaný na podkladě slov, jež jsme vymyslely v úzké...
