16. Kapitola

361 29 7
                                    

Ani nevím jak, ale probral jsem se ze spánku plného nočních můr. Vyhlédl jsem z okna. Venku byla ještě tma. Poslepu jsem nahmatal telefon a rozsvítil ho. Nejprve mne oslepil silný jas, ale když jsem si na něj všiml, zrak jsem upřel na čas.
2 ráno? Skutečně?
Nevěděl jsem proč, ale spát už se mi nechtělo. Energie jsem měl plno. Opatrně jsem vstal z postele, hodil na sebe tvou rudou mikinu, kterou jsem včera křečovitě svíral v objetí, a s bačkorami vyšel ven.

Procházel jsem se před školou a nakonec se rozhodl zajít do malého lesíka blízko.

Pořád se na mně zlobíš, Hanto? Já vím, já vím. Podělal jsem to. Úplně. Ale prosím, dej mi ještě šanci. Co když se ti ráno přijdu omluvit? Jo, přijdu. Určitě přijdu! Ikdyž... Ráno už může být pozdě, že?

Otočil jsem se a vydal se zpět ke kolejím. Počítal jsem se všemi možnostmi. Vyhodíš mě, seřveš mě nebo mě svážeš izolepou. Ale aspoň jsem chtěl, abys věděl, že mě to moc mrzí.

Doběhl jsem před tvůj pokoj a bezmyšlenkovitě otevřel dveře a vešel dovnitř. Spinkal jsi jako miminko. Rozkošné. Skočil jsem na tvou postel, ale nechtěl jsem tě probudit. Chtěl jsem tě ještě chvíli pozorovat.
Bohužel jsem na ni skočil tak nešikovně, že jsem ti dopadl na břicho a tím tě probudil.
,, Ts, Au!" vykřikl jsi a břicho sis zakryl paží.
Rychle jsi otevřel oči a spatřil mou tvář.
,, Promiň! Jsem nešika!" omlouval jsem se zběsile.
Přitom jsem na tobě seděl obkročmo.
Ty jsi jen nevěřícně zamžoural očima.
,, Kaminar-"
,, Říkej mi Denki," skočil jsem ti do řeči.
,, P- Promiň! Já se moc omlouvám, když jsem na tebe vyjel! Nebylo to ode mně fér! Promiň mi!" omlouval ses.
Já jsem tě umlčel pevným objetím.
,, Ne... Ty mi promiň. Měl jsi právo na to, vyjet na mně. Já jsem pro to neměl ani nejmenší důvod. Odpustíš mi, prosím?" zeptal jsem se zoufale a lehce se odtáhl, abych ti viděl do očí.

Ty ses na mně jen mile usmál a pohladil mě po tváři.
,, Denki, za co se mi omlouváš? Nic jsi neudělal. Já jsem na tebe křičel jako první a skutečně mě to moc mrzí. Ale vážně jsi měl právo vyjet. Mrzelo mě to.
Denki, já tě mám moc rád a hrozně nerad bych o tebe přišel. Skutečně. Takže teď je to spíš na tobě. Odpustíš ty mně?"

Tahle slova. Proč jsi je jen říkal? Vyvolal jsi to ve mně. Já už jsem to nemohl vydržet. Už jsem prostě nemohl čekat.
Promiň mi.

Vzal jsem tvé křídově bílé tváře do dlaní a políbil tě.

Omlouvám se, kdybych někdy v textu zapomněla změnit písmo, co se týče myšlenek.

You Are The Best Pain Where stories live. Discover now