25. Kapitola

321 33 21
                                    

      Znovu si přisedl na pohovku, napravo ode mne Ojiro, na levo ty. Hned, co jsem se usadil, jakoby ses chtěl zvednout a spolu s koláčem v tvých dlaních, zmizet. Než jsi ale stihl dát cokoliv jenom najevo, předpokládal jsem tvou reakci a lehce tě chytl za tvou ledovou paži. Ani ses na mně nauráčil otočit, ale věděl jsem moc dobře, že ti můj dotek není příjemný.
V ten den jsi byl chladný jako rampouchy. Div ti od úst nešla pára pokaždé, když jsi vydechl. Něco podobného jsi byl i když jsem ti lhal. Chladný, depresivní, smutný, vytočeným,... Zkrátka jsi to nebyl ty. Nebyl to ten Sero, kterého jsem znával a miloval. Chtěl jsem tě zpět. Jen vidění tvého smutného a skleslého obličeje mi do celého těla vlévalo chtíče. Chtíče, který mě tak neúnavně nutil tě obejmout, políbit a udělat pro tebe všechno. Všechno na světě, jen aby mé oči mohly znovu spatřit úsměv na tvé tváři. Měl jsem pocit, že kdyby to šlo, láskou bych tě umačkal. Bože, až teď si uvědomuji, jak závislý jsem byl. Závislý na tvém doteku. Na tom, cítit tvůj horký dech na své kůži. Na tom vědět, že jsi se mnou a já s tebou. Závislý na tobě.

     ,, Sero, můžeme si promluvit, prosím? Mezi čtyřma očima," špitl jsem ti do ucha.
Tobě po těle začal stékat viditelný pot. Věděl jsem přesně, co si myslíš. Bál ses toho, že bych tě mohl chtít políbit, nemám pravdu?
Proč? Proč se toho bojíš? Sám jsi mi to přeci nabídl! Tak v čem, v čem je problém?
Pomalu jsme oba vstali z vyhřátých míst na pohovce a vyšli ven z budovy skleněnýni dveřmi. Spíše jsem tě táhnul a tys jen nechápavě a nedobrovolně natahoval nohy.
,, Kaminari, přeskočilo ti, sakra? Je tady bouřka, ty cvoku!" okřikl jsi mě.
To oslovení mě zabolelo, ale nevěnoval jsem mu příliš pozornosti.
Zatáhl jsem tě za roh, aby nás nikdo zevnitř nemohl spatřit.
Sundal jsem si mikinu a přehodil ji přes tvou hlavu, abys nezmokl celý. Ty sis ji ale sudnal a přehodil mi ji zpět kolem zad a pečlivě ji zapnul.
Dobře. Je čas. Snad.

    ,, Můžu se tě na něco zeptat?" řekl jsem po chvíli odhodlávání.
,, Můžeš to zkusit."
Rychle jsem se k tobě natáhl a v mžiku sekundy ti věnoval malinkou pusu na tvou tvář. Tys sebou rychle cukl.
,, Proč jsi mi to nabízel, když ti to vadí?" zeptal jsem se rozhodně.
,, Cože? Ne, jasně, že nevadí!" snažil ses mě ujistit, čím jiným, než lží.
,, Nechápu tě. Nesnášíš, když lžu, ale zároveň mi lžeš sám, dvakrát tak dobře!" okřikl jsem ho.
Ano, znal jsem tě, jako své vlastní boty. Samozřejmě, že když jsem se snažil, četl jsem ti myšlenky. Jenže tohle.... Dobrá. Tady jsem ve věštení nejspíš skončil.

     Položil jsi dlaně na mé tváře, přitáhl sis mě k sobě a dlouze mě políbil. Bylo to... Úžasné. Konečně ten pocit lásky, který jsem od tebe požadoval. Nádhera. Zavřel jsem oči a nechal se unášet proudem něhy. Po pár vteřinách jsi mě pustil, aby ses konečně nadechl.
Zvláští. Já mám vzduchu v plicích požehnaně pro nás oba!
Ani ses na mně neohlédl. Jen jsi mě pustil a se slovy "promiň" utekl.

You Are The Best Pain Tempat cerita menjadi hidup. Temukan sekarang