24. Kapitola

321 31 8
                                    

( Our Lightning is baaaack ⚡⚡⚡)

Nakláněl jsem se přes pohovku, ale musel jsem dávat pozor, abych nepřepadl. Skutečně nezbývalo málo. Vůně sladkých, jablečných pochoutek se linula místností a lechtala můj, už tak dost nedočkavý, nos. Nevědomky jsem automaticky vystrčil špičku mého neposedného jazyka z úst a představoval si na něm jejich chuť. Na nic jsem se dnes netěšil více, než na ně. To jsem si do té chvíle aspoň myslel.

     Chtíč mi napovídal, otočit mé panenky ke dveřím vedle kuchyňky. Netušil jsem proč, ale poslechl jsem ho. V tu chvíli jsem věděl, že jsem udělal dobře.
Spatřil jsem v nich temné vlasy a ještě tmavější očka, která zdobila nádhernou, ledovou pleť. Bez výrazu jsi očima neuhl z koberce před sebou. Vypadal jsi, poněkud ztracený. Já jsem ale chtěl, aby ses našel.
,, Sero!" zvolal jsem a zběsile počal machát mou pravicí ve vzduchu, díky čemuž jsem počal výřit prach v místnosti.
Zvedl jsi zrak s podíval se na mně. Poznal jsem, že jsi v tu chvíli byl ztracen milionkrát více. Jakobys ztratil všechnu chuť k životu. Jakoby ses pomalu ale jistě zabíjel uvnitř. Jakoby přiletěl obrovský hurikán, který ti smetl tvůj úsměv z trávě a už nikdy by ti ho neměl navrátit. Nebyl jsi jen ztracený. Byl jsi zničený. A to vše, když ses podíval na mně.

     Pravice mi poklesla a stejně tak i koutky úst. Vstal jsem z pohovky a opatrným krokem se vydal k tobě. Vrzání staré podlahy mi nahánělo ještě větší husí kůži, než jsem měl.
,, Copak se děje?" ozval jsem se, když jsem pohleděl do tvého kamenného obličeje.
Ty, jakoby sis uvědomil, že to nejsi ty, ses rychle oklepal a na tváři se ti znovu vyrojil tvůj obvyklý úsměv. Kéž by. Ikdyž by si toho jen tak někdo nevšiml, já tě znal jako své vlastní boty. Měl jsem pečlivě nastudován každičký detail tvého porcelánového obličeje. Díky tomu jsem mohl s jistotou poznat, že úsměv, kterým se mě snažíš ujistit, byl falešný. Ikdyž lži nesnášíš, ty jsi lhář obdivuhodný. Jenže ne tak dobrý na to, zmást mně. Laskavě se o to přestaň snažit.

      S mírnou nechutí jsem ti úsměv oplatil. Ikdyž jediný, kdo se usmíval byla má ústa. Mé oči nikoliv. Ty jsi na to ale nebral ohledy, jako já na tebe. To mne trochu zamrzelo, ale pokoušel jsem se na to nemyslet a raději se zamyslet nad tím, co může dělat vrásky na duši tobě.
Zničehonic se ozvalo podivné cinknutí a z kuchyňky vešel Sato, kolem krku zástěra a v rukou talíře s nakrájenými, jablečnými koláči.
,, Konečně," procedil si mezi zuby úlevně, lehce si mne odstrčil a sedl si ke stolu, na kterém byly koláče položeny.
Jakobys nebyl rád, že si můžeš dát do nosu. Ne. Byl jsi rád, že ses mě aspoň na chvíli mohl zbavit.

     To kvůli tomu polibku? Skutečně? Tak hele, řekl jsi mi, že to můžu zopakovat, kdokoliv se mi jen zachce. Takže jestli je něco špatně na tom, řekni mi to do očí a přestaň předstírat, že je všechno v pohodě, když vidím, že není! Sám jsi na mně za lež křičel a teď si sám vymýšlíš pohádky.
Dobře, nečekal jsem, že něco takového kdy přijde, ale ano. Zlobím se na tebe. A to pořádně. Samozřejmě, že tě pořád miluju. To nezměníš, ale to taky neznamená, že nemůžu být naštvaný. Ale nejhorší je to, že tě mám stále neskutečné nutkání políbit. I přes to všechno. A teď i možná větší, než posledně. A víš co? Řekl jsi mi, ať to udělám. Takže to taky udělám.

You Are The Best Pain Where stories live. Discover now