You Are The Best Pain

23. Kapitola

Probral jsem se ležící na ledové zemi. Nepamatuji se, že by mě během mého spánku vyrušila noční můra, která mi mé chabé tělo převrhla na podlahu. Předpokládám, že jsem byl tolik vyčerpán na to, dokolíbat se až do postele a usnout v peřinách. Neměl jsem ve zvyky vstávat druhou hodinu ranní a mé tělo mi to dávalo na jevo.
Vyhlédl jsem ze svého okna, na jehož skle se hromadila vrstva šedého prachu. Jenže tu jsem přehlédl a chystal se spatřit denní světlo. Jenže to jsem kupodivu neviděl. Slunce bylo schované za velkým šedým mrakem, který společně se svou armádou zakrývaly modrou oblohu. Z nich se rychlým tempem spouštěly na zem dešťové kapky, připomínající tvé slzy. Většina jich padala na zelený, posekaný trávník, jiné si zase vybraly cestu do malého jezírka, poblíž lesa. Nejednou jsem zaslechl hlasitý dusod hromu a poté i v dálce malou, žlutou čáru.
Nikdy jsem se bouřek nebál, ale to také neznamená, že je mám některak v lásce. Vstal jsem ze země a rozhodným krokem přišel ke skříni, ze které jsem vytáhl černé tepláky, tmavě rudé triko a velkou mikinu zbarvenou do odstínu Kaki. Párkrát jsem si své černé, teď už krátké, vlasy projel hřeben, do dlaní si natočil ledovou vodu, kterou jsem si opláchl obličej, pár kapesníky si obličej utřel a vyšel ze svého pokoje na chodbu.

     Obrazy, jenž jsem brzy ráno spatřil, byly ty tam. Stejně, jako malá stařenka a zápach mycích prostředků. Přesně, jak jsem si myslel. Zhluboka jsem se nadechl a vychutnal si vůni, čerstvě napečených, jablečných koláčů, jejínžmi nás Sato zasypával pravidelně, každé sobotní ráno. Rozběhl jsem se proto dolů do kuchyňky, která byla spojena se společenskou místností a tajně doufal, že mi žádná z těch ovocných dobrot neuteče.

    Naštěstí se koláče teprve pekly v malé troubě, ale jejich vůně, linoucí se po celé budově, byla stejně silná a výtečná, jako kdyby již byly z trouby vytaženy. Na pohovkách byly usazeni všichni mý spolužáci a netrpělivě nahlíželi do kuchyňky a nasávali vůní.
Ty jsi seděl hned vpředu a dělal jsi to, co ostatní. Byl jsi jako malé, nadšené štěňátko, třesoucí se pro svůj pamlsek. Tvé oči zářily, jako ta nejjasnější světla a tvůj výraz plný nadšení, byl slastí za pro oči mé.

     Je tu nějaká možnost, že bych k tobě skutečně mohl něco cítit? Poslední dobou, pokaždé, když jsem ti nablízku, srdce mi bije jako o život a z mého čela začíná stékat ledový pot. Denki... Ty jsi mě skutečně donutil zamilovat se do tebe?

    Oči se mi nad tou nádhernou myšlenkou lásky a něhy rozzářily stejně, jako ty tvé. Jenže úsměv mi z tváře hned smetla další myšlenka.

     Jenže ty ke mně nic takového necítíš. Nevidíš mě v tom světle, ve kterém vidím ja tebe. Všechny mé city pro tebe jsem skrýval hluboko v sobě. V té nejtemnější propasti mé duše. A rozhodly se vyplout na povrch, až když ses svými rty otřel o ty mé.
Já... Nechci se trápit. Nechci do konce života živořit s Hanahaki. Jen to pomyšlení mě ničí. Je mi to moc líto, Denki, jenže jsem slaboch. Chci tě milovat, chci tě mít nablízku, chci s tebou být. Jenže nemůžu. Bojím se. Musím se těch citů zbavit. Bolí to, ale pomyšlení na bolest, která může přijít poté je horší. Promiň mi. Opravdu. Nechci je jich zbavit, ale nedáváte mi na výběr. Ale nedokážu to, když mě znovu políbíš. Bude to horší. Takže prosím, Denki.
Zapomeň na má dřívější slova!

     Postával jsem ve dveřích a oddával se myšlenkám, které mi drásaly mysl celou cestu ve výtahu. Konečně vypluly na povrch a viděl jsem je před očima míhat jednu za druhou. Ani jsem v nich nestíhal číst. Jediné, co jsem o nich ale věděl jistě, bylo to, že každá, bez ohledu na to jaká, bolela víc než ta druhá.
Mnohem víc.