Room》Kunyang [ ✔ ]

『2』

    ,,Proč ho nemáš rád?" zeptal jsem se svého zdravotního bratra, když se vrátil zpět do pokoje.

,,To není tvoje věc." odpověděl ostře.
,,Myslím, že jsem ti to dnes už jednou říkal." podíval se na mě.

Pokrčil jsem nad tím rameny.
,,Mě to prostě zajímá." pověděl jsem.
,,Jsem zvědavý člověk." mile jsem se usmál. Ale tohle celé mé zajímá hlavně proto, že tu nemám co dělat...

,,Už jsem řekl, že je to osobní." sedl si opět na tu židličku.

Divím se, že se ještě nerozpadla pod jeho váhou. Neříkám, že je tlustý, ale je to chlap a určitě váží něco víc a dnes si na ni sedl už několikrát.

,,To mi nestačí." nedal jsem se a dál se to z něj snažil dostat.

Kun si hlasitě povzdechl.
,,Ty mi nedáš pokoj, že?" nadzvedl obočí a já s nevinným úsměvem jenom zakroutil hlavou.
,,Fajn, řeknu ti to, ale pod jednou podmínkou." vyzdvihl ukazováček do vzduchu, jako nějaká matka, co kára své dítě.

,,Jsem jedno ucho." kývl jsem, ať pokračuje.

,,Prozradím ti, proč ho nemám rád, když mi ty rekneš, co se stalo tobě." vyřkl svou podmínku a vyzdviženým prstem na mě ukázal.

,,Platí." pořád jsem se usmíval. Konečně se dozvím, proč toho doktora blba nemá rád.

Kun vrátil svou ruku k té druhé, kterou měl položenou v klíně. Chvíli nic neříkal a jen se díval na podlahu, která vypadala jako z druhé světové (Hendery platí tolik za můj pobyt tady, ale pořádný pokoj mi ani nedají). Když už jsem myslel, že mi nakonec nic nepoví, začal mluvit.

,,Přesně před pěti lety jsem já a můj přítel Ten jeli na výlet na kolech. Domů jsme se vraceli až pozdě večer, takže všude byla tma a my si museli dávat veliký pozor, což jsme samozřejmě dávali." odmlčel se.
,,Chtěli jsme přejet přes neosvětlený přechod. Nejméně pětkrát jsem se rozhlédl, abych si byl jistý, že nic nejede, ale i tak to nepomohlo." přestal mluvit a zhluboka se nadechl.

Upřímně...
Kdybych mohl, tak vstanu a obejmu ho nebo aspoň pohladím po rameni.

,,Já už byl na druhé straně, ale Ten to nestihl a srazilo ho auto. Řidič z místa samozřejmě odjel, ani se jednou neohlédl a vše zůstalo na mně. Zavolal jsem záchranku, která nás hned převezla do nemocnice."

,,Nech mě hádat." přerušil jsem ho.
,,Toho Tena operoval doktor Park, že?" nadzvedl jsem jedno obočí.

Kun přikývl a pokračoval.
,,Doktor Park špatně určil diagnózu a tím Tena zabil. On to samozřejmě popřel a svedl to na zranění, které Ten utrpěl. To ho prej zabilo, ale já mu nevěřil a nevěřím do teď." po tváři mu steklo několik slz, které rychle setřel hřbetem ruky.

,,To je kretén." vypadlo ze mě a Kun se na mě podíval.
,,Oh, promiň." trochu jsem zpanikařil; vůbec mi nedošlo, co jsem řekl.

,,Ne, máš pravdu." souhlasil se mnou.
,,Je to kretén a to samé ten řidič toho posraného auta." naštvaně praštil pěstí do stolu.

,,Moc mě to mrzí, Kune." kousl jsem se do rtu. Nevěděl jsem, co jiného na to říct.

,,To mě taky." smutně se pousmál.
,,Ale je to už pět let." mávl nad tím rukou.

Podíval jsem se na něj stylem, že mu to moc nevěřím, ale dál rozebírat jsem to nechtěl, aby mu nebylo ještě větší smutno.

,,Teď jsi na řadě ty." stočil téma ke mně.
,,Co se to stalo tobě, že jsi skončil tady?" položil tedy svou otázku.

,,Před pár lety jsem já a Hendery, můj bratr, jeli z jedné mé soutěže. Bohužel se akce protáhla a my se vraceli druhý den brzy ráno." podíval jsem se na něj a zjistil tak, že mě Kun pečlivě poslouchá.

,,Bohužel ani jeden z nás nebyl vyspaný, ale Hendery na tom byl rozhodně líp jak já. Cestou domů jsme vrazili do stromu částí auta, ve které jsem zrovna seděl já a hádám, že víš co se stalo." nakrčil jsem nos.

,,Rozdrtilo ti to nohy?" otázal se a vesměs si i sám odpověděl.

,,Ano, měl jsem je úplně na mašírku." uchechtl jsem se, ale vtipné to vůbec není.
,,Doktoři udělali co se dalo, ale chůzi mi to nevrátilo." vydechl jsem.

,,To je strašné." stoupl si a přisedl si ke mně na postel.

,,Nic s tím neudělám." pokrčil jsem rameny.

,,Co to bylo za soutěž?" zajímal se dál.

,,Taneční soutěž." odpověděl jsem.
,,Dokonce jsem vyhrál první místo." pochlubil jsem se. Aspoň něco jsem v životě dokázal, můj první a zároveň poslední úspěch.

,,Ty jsi tančil?" překvapilo ho to. Jenom jsem přikývl.
,,Pane Bože." prohrábl si vlasy.
,,Hádám, že jsi byl úžasný tanečník, když jsi vyhrál první místo." pousmál se.

,,Samochvála smrdí, ale ano, byl." zasmál jsem se a Kun se mnou.

,,Muselo to být hrozné zjistit, že už nikdy nebudeš moct tančit." opět zvážněl.

,,Nebudu lhát, bylo." kývl jsem.
,,Udělal jsem velkou scénu, že mi museli píchnout něco na uklidnění." opět jsem se uchechtl, abych situaci nějak odlehčil. Kun mě pohladil po koleni.
,,Ale teď už to beru s nadhledem a neberu to jako tu nejhorší věc na světě, protože jsou lidé, kteří to mají horší než já." usmál jsem se.

,,Děláš dobře." kývl.
,,Nejlepší je, když se tím nebudeš trápit a budeš myslet pozitivně." usmál se na mě a já mu úsměv oplatil.
,,Můžu otázku?" zeptal se.

,,Jistě." přikývl jsem a čekal na, co se zeptá.

,,To jsi pořád zavřený v tomhle pokoji?" svou otázku položil.

,,Ano. Nějaký problém?" nadzvedl jsem obočí.

Zakroutil hlavou.
,,Nechybí ti venek?" ptal se dál.

,,Trochu, ale stačí mi to tady." odpověděl jsem mu. Hlavně nemám s kým jít ven. Hendery mě sice navštěvuje, ale ven se mnou nechodí.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

V dnešní kapitole jsme se dozvěděli proč Kun doktora parka nemá rád.

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere