Room》Kunyang [ ✔ ]

『5』

    ,,Zdravím tě, YangYangu." do pokoje přišel šedivý doktor Park na každodenní vizitu. Samozřejmě kromě víkendů, to totiž doktoři nechodí kontrolovat pacienty.
,,Víkend nám rychle utekl, že ano?" usmál se na mě a začal si číst ve složce, kterou mu podal Kun.

A zase ten jeho rychle utíkající čas... Uvědomuje si, že to pro mě neplatí, tak jak pro něj? Stejně je mu to jedno, tak nechápu, proč se tolik rozčiluji.

,,Prý sis stěžoval na bolest páteře." opět věnoval pozornost mně.

,,Neřekl bych, že přímo páteře." namítl jsem.
,,Spíš záda obecně." pověděl jsem mu.

Doktor Park přikývl.
,,Kun ti může dát paralen a kdyby bolest pokračovala, tak se na to líp podíváme." oznámil.

,,Dobře." přikývl jsem.

,,To bude pro dnes všechno, hezký zbytek dne." odešel z pokoje.

,,Přinesu ti ten paralen a snídani." řekl Kun, a také odešel z pokoje.

Kun dneska vypadá smutně. Žeby kvůli doktoru Parkovi? To by byl ale spíš naštvaný. Zkusím se ho zeptat.

,,Děkuji." pousmál jsem se na něj, když přinesl tác se snídaní, který položil na stůl a přivezl ho ke mně. Já si ho upravil a sundal víko. Díky tomu se mi naskytl pohled na mou úžasnou snídani.
,,Z toho se vážně najím." vydechl jsem a otevřel malé plastové srdíčko, ve které byla dvoubarevná čokoláda za dvě koruny.

Vzal jsem, oproti srdíčku, až příliš velkou lžičku, vyškrábl kus čokolády a nanesl na rohlík; mohl jsem si čokoládu nechat až na konec, ale suchý rohlík se mi jíst moc nechce.

,,Ten paralen ti mám dát až půl hodiny po jídle." ozval se Kun.
,,Příkaz od doktora Parka." jeho jméno řekl s takovou nechutí.

Takhle se nechoval ani v pátek... Něco musí být vážně špatně, jakože vážně vážně špatně.

,,Kune?" kousl jsem si do rohlíku, na který jsem nanesl čokoládu ze lžičky.

,,Hm?" ani se na mě nepodíval a dál zíral na podlahu.

,,Děje se něco?" šel jsem rovnou k věci.
,,Dneska jsi takový... Špatný." pověděl jsem mu.

,,Je mi fajn." zamručel.

,,No tak to rozhodně není." zase jsem si kousl do rohlíku s čokoládou. Čokoláda ze srdíčka už byla pryč a mně tak zůstal suchý rohlík, kterému jsem se chtěl vyhnout; bezva.

,,Ale je." zavrčel.
,,A tobě to může být jedno, Yangu." řekl naštvaně.

,,Nemůže a nebude." ukázal jsem na něj skoro snězeným rohlíkem.
,,Chci vědět co se s tebou děje, protože bych ti rád pomohl." řekl jsem.

Podíval se na mě.
,,S tímhle mi nedokážeš pomoct." zamumlal.

,,Jde o Tena, že ano?" otázal jsem se a rohlík dojedl; opravdu chabá snídaně. Kunovi oči se lehce rozšířily, ale snažil se na sobě překvapení nedát znát.
,,Takže mám pravdu." pro sebe jsem se pousmál.
,,Povídej. Co se děje?"

Kun si hlasitě povzdechl.
,,Dneska bychom s Tenem slavili výročí." prozradil mi.

,,Oh..." přemýšlel jsem co říct, ale Kun pokračoval.

,,Vždycky chodím na jeho hrob s kytkou a jeho oblíbenou čokoládou, kterou sním, když si povídám s jeho hrobem." obeznámil mě s tím, co pokaždé dělá, když Tena navštíví.

,,Tak tam jdi." řekl jsem, jakoby o nic nešlo.

,,Blázníš?" vykulil oči.
,,To přece nemůžu, pokud tedy nechci vyhazov." povzdechl si.

,,Půjdu s tebou." pořád jsem si stál za svým, že Kun půjde na hrob.
,,Řekneme, že se jdeme ven projít a nevíme, kdy se vrátíme." vyzradil jsem mu svůj geniální plán.

,,YangYangu..." nejistě se na mě díval.

,,Jestli nechceš, abych tam byl, tak počkám před hřbitovem. Mně to vadit nebude." pousmál jsem se.

Kun mě chvíli pozoroval a nic neříkal. Hádám, že nad tím přemýšlí a jestli nad tím přemýšlí, tak by to mohlo klapnout.

,,Myslíš, že to vyjde?" stále pochyboval, ale už byl na cestě k souhlasu.

,,Určitě." usmál jsem se, abych ho přesvědčil.

,,Tak... Dobře." souhlasil.

,,Bezva!" tleskl jsem a odsunul stůl od sebe.
,,Oblečený jsem, takže můžeme vyrazit." byl jsem z toho nadšený, i když jsem neměl důvod.

,,Ještě si musíš vzít ten paralen." připomněl mi, vzal si krabičku a vytáhl z tama jeden prášek, který mi podal.
,,Sice to není po půl hodině, ale snídani si snědl."

Prášek jsem si vzal a zapil ho vodou. Kun mezitím přivezl vozík, na který jsem se hned přesunul.

,,Podáš mi mobil a peněženku?" požádal jsem Kuna.
,,Prosím."

,,Jistě." přikývl.
,,Kde to máš?" optal se.

,,Ve stolku." odpověděl jsem. Kun otevřel šuplík, vytáhl z něj mé věci, o které jsem žádal a podal mi je.
,,Děkuji mockrát." schoval jsem si to do kapse u kalhot.

,,Nevypadne ti to?" strachoval se o mé věci.

,,Ne, neboj." ujistil jsem ho a odbrzdil vozík.
,,Jedeme?" koukl jsem na něj. Kun pouze kývl a roztlačil mě na chodbu. Zamkl můj pokoj a spolu jsme se vydali ven.

Po cestě jsme se stavili do sesterny, ve které byly naštěstí velmi milé sestřičky, a řekli jim, že budeme venku na dobu neurčitou.
Poté jsme se stavili k autu Kuna, ze kterého vyndal čokoládu a vzal ji s sebou na naši výpravu.

,,Bude vadit, když se stavíme ještě do květinářství?" otázal se mě, když jsme byli na cestě na zastávku.

,,Vůbec ne." zakroutil jsem hlavou, že mi to nevadí.
,,Potřebuješ koupit kytku?" otázal jsem se.

,,Ano. Nechtěl jsem ji kupovat ráno, když jsem jel do práce, aby nezvadla." vysvětlil.

,,Rozumím." kývl jsem.

Dál jsme nic neříkali a během chvíle jsme byli u květinářství. Kun, i se mnou, věšel dovnitř a začal se rozhlížet.

,,Dobrý den." usmála se na nás slečna za pultem.
,,Mohu vám nějak pomoci?"

,,Ne, ne." Kun vytáhl červenou růži.
,,Už jsem našel, co hledám." pousmál se a růži položil na pult.

,,Je to všechno?" otázala se.

,,Ano, děkuji." Kun zaplatil a naše cesta na zastávku pokračovala.

Jakmile jsme dorazili na několikrát zmíněnou zastávku, zrovna nám to vyšlo, že ani ne minutu a náš autobus dorazil. Teď už jen dojet na místo kam jedeme, tedy na hřbitov.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Mám tady další kapitolu !!

Kun a YangYang jsou zase venku.

Za hvězdičky a komentář budu moc ráda ♡

VeVe-IsHere