Room》Kunyang [ ✔ ]

『7』

    ,,Pořád tě bolí ty záda?" otázal se mě Kun, když viděl můj bolestný výraz.

,,Jde to tak poznat?" nadzvedl jsem obočí a lehl si, protože jinak by mi ty záda asi upadly.

,,Netváříš se moc šťastně." poznamenal a přišel blíž ke mně.
,,Mám ti dojít pro paralen?" optal se.

,,Měl jsem ho před hodinou." připomněl jsem mu.

,,A jo." kývl.
,,Úplně mi to vypadlo." sedl si ke mně na postel.

,,Stane se." uchechtl jsem se.
,,Ještě že mě máš." pohladil jsem ho hravě po ruce.

Kun se zasmál.
,,Ano." přikývl.
,,Co bych bez tebe dělal?" podíval se na mě a já jen pokrčil rameny.

Poté jsem se natáhl na stolek pro flašku s pitím, ale zády mi projela bolest a já to radši vzdal.

,,Tady." Kun byl tak hodný a flašku mi podal.

,,Děkuji." napil jsem se a flašku mu vrátil, aby ji on mohl vrátit zpět na stolek, protože ani to bych nezvládl.

,,YangYangu." oslovil mě s vážnou tváří.
,,Ty záda se mi moc nelíbí. Už tě to bolí skoro dva týdny." pověděl mi starostlivě.

,,Věřím, že to přejde." řekl jsem, jakoby nic.

,,YangYangu." zamračil se na mě.
,,Co když je to něco vážnějšího?"

,,Přejde to, neboj." chytil jsem ho za ruku.
,,Zatím to vždycky přešlo." dodal jsem.

,,Tebe to bolelo už dřív?" nadzvedl obočí. Jak o tomhle také mohl vědět, že ano.

Přikývl jsem.
,,Doktor řekl, že bolesti zad občas budu mít." prozradil jsem mu.

,,To ti ale neřekl doktor Park, že? Protože nevypadal na to, že by věděl, že někdy něco takového řekl." uchechtl se.

,,Máš pravdu, doktor Park to nebyl." potvrdil jsem mu to.
,,Byl to doktor Kim, který tady zrovna zaskakoval za našeho úžasného doktora Parka."

,,Z tvého sarkasmu hádám, že doktor Kim byl lepší." pousmál se.

,,Mnohem lepší." vzpomněl jsem si na, tehdy hnědovlasého, doktora Kima.

On byl opravdu úžasný. Vždycky se o pacienty zajímal a neříkal jim naprosté kecy, vždycky se snažil být upřímný, jak jen to šlo.

,,Škoda, že ho neměl i Ten." pronesl Kun smutně. Ruku, za kterou jsem ho pořád držel, jsem mu zmáčkl.

,,Bůhví, jak by to bylo, kdyby operaci přežil." podíval jsem se na něj.
,,Co kdyby měl příšerné bolesti? Nebo by skončil nějak ochrnutý, či na vozíku? Možná je lepší, že-

,,Neříkej to." zastavil mě, abych ve větě nepokračoval.
,,Prosím." ruku mi stiskl nazpátek.

,,Promiň, nechtěl jsem." pohledem jsem uhl a díval se někam bokem.

,,Já bych se měl omluvit." začal.
,,Asi máš pravdu. Možná je opravdu lepší, že umřel." řekl to sám.

Pohled jsem opět věnoval mu. V očích se mu leskly slzy a za ruku mě držel tak, jak kdybych byl ze skla a brzy se měl rozpadnout.

,,Mrzí mě to." i přes hroznou bolest zad jsem se posadil a Kuna objal.

Kun mi objetí oplatil a pevně mě zmáčkl. To sice mým zádům moc nepomohlo, ale stěžovat si rozhodně nebudu. Kun teď potřebuje podporu, kterou se mu já snažím dát.

,,Je to tak dlouho, co Ten mezi námi není." zabořil hlavu do mého ramene, což zapříčinilo, že jeho slova byla lehce tlumená, ale já mu naštěstí rozuměl.

Začal jsem ho hladit po zádech. Je očividné, že to ze sebe potřebuje dostat a já mu s tím mile rád pomůžu.

,,Už bych se měl posunout dál, cítím to." nadechl se.
,,Ale nejde to, proč to sakra nejde?" hlavu zvedl a podíval se mi do očí. Slzy mu tekly po tvářích a já mu je začal stírat.
,,Proč?" vydechl, ale pohledem neuhl, jakoby v mých očích hledal odpovědi.

,,Je mi líto, ale na tohle ti nedokážu odpovědět." na tváři jsem měl smutný pohled; já sám měl slzy na krajíčku.

Trhá mi srdce vidět Kuna v tomhle stavu. Hrozně moc rád bych mu pomohl, ale já sám nevím jak. Jediné, co můžu, je ho tady držet v objetí, hladit po zádech a naslouchat.

,,Co mi to děláš, YangYangu?" zamumlal, ale já ho slyšel až moc dobře.

,,Obávám se, že nevím o čem mluvíš, Kune." nechápal jsem a myslím si, že můj výraz to říkal také.

Kun ovšem nic neřekl a my si stále dívali do očí, ne-li až do duše. Chvíli se nic nedělo, jakoby čas ani neexistoval a na světě jsme byli jenom my dva. A pak najednou jsem ucítil jeho měkké polštářky na těch mých.

Polibek byl ze začátku velice nepřirozený, ale během sekundy jsme našli synchronizaci a polibek tím prohloubili.

Naneštěstí se Kun odpojil jako první a dal si ruku před ústa.
,,J-já... Omlouvám se." díval se vyděšeně, ale ne na mě. Mně se vyhýbal pohledem.

,,Nemůžeš za to." chytil jsem ho opět za ruku.
,,Měl jsem tě odstrčit, aspoň by to nezašlo tak daleko." řekl jsem, ale Kun mou ruku odstrčil a zvedl se z postele (nebudu lhát, to mě celkem zabolelo).
,,Kune, kam jdeš?" otázal jsem se, když si to mířil ke dveřím.

,,Tohle jsem neměl udělat." řekl si pro sebe, ale dost hlasitě na to, abych ho slyšel a odešel.

,,Kune?!" zakřičel jsem po něm, aby se vrátil, ale mám obavu, že už se nevrátí.

Co mám teď dělat?
Vrátí se vůbec?
A co když ne?

,,Já jsem takový vůl." plácl jsem sebou na postel a rukou si zakryl tvář.

Měl jsem ho odstrčil, ale ne, já se do toho polibku musel aktivně zapojit. Vážně jsem teď využil kluka, který plakal nad svým mrtvým přítelem. Co jsem to sakra za člověka?

Kun se už určitě nevrátí a já tu zůstanu s někým jiným. Doufám, že to nebude nějaký kretén... Ani Xiaojuna nechci, chci jenom Kuna. Bože můj... Tohle mi jen tak neodpustí.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Máme zde menší drama.
Jak myslíte, že to asi dopadne ?

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere