Room》Kunyang [ ✔ ]

『3』

    ,,Hendery!" usmál jsem se na svého bratra, který za mnou přišel.
,,Ahoj." pozdravil jsem ho.

,,Ahoj, Yangie." úsměv mi oplatil a sedl si ke mně na postel.
,,Jak jsi se tu měl?" zeptal se.

,,Jak myslíš?" věnoval jsem mu otrávený pohled.

,,No jo." zasmál se.
,,Že se ptám."

Jenom jsem kývl a všiml si tašky, kterou držel v rukách.
,,Něco pro mě?" zvědavě jsem nadzvedl levé obočí.

,,Samozřejmě. Pro koho jiného?" tašku položil vedle sebe a vytáhl z ní jídlo.
,,Vím, jak ty jídla tady miluješ, tak jsem ti koupil tvé oblíbené." usmál se a položil to na stolek.

,,Už teď se těším až si to dám." vdechl jsem tu nádhernou vůni.

,,Taky jsem ti přinesl nějaké knížky a časopisy." položil to vedle jídla.

,,Děkuji." pousmál jsem a stále hypnotizoval jídlo.

,,Klidně jez, vadit mi to nebude." uchechtl se a stůl posunul blíž ke mně.

,,Opravdu?" koukl jsem na něj.
,,Nechci tady jíst, když jsi si přišel povykládat."

,,Opravdu mi to vadit nebude." přikývl a já se tedy hned do jídla pustil.

Když jsem si dal první sousto do úst, spokojeně jsem zamručel.
,,Tohle mi vážně chybí."

,,To věřím." smutně se pousmál.
,,Něco nového? Dnes jsem tu neviděl Xiaojuna." poslední větu řekl trochu zklamaně.

,,Nech si na mého zdravotního bratra zajít choutky." pleskl jsem ho vidličkou po ruce.

,,Au!" chytil se za bolavé místo a dělal, jak moc ho to bolí.

,,Nedělej, tak moc jsem tě nepraštil." dal jsem si další sousto dokonalých smažených nudlí do úst.

,,Tak jak? Jsou teda nějaké novinky?" přestal si hrát na ublíženého.

,,Mám novou chůvu." pověděl jsem mu.

,,Vážně? Už to Xiaojun vzdal?" na tváři mu hrál menší úšklebek.

,,Že já tě tou vidličkou švihnu ještě jednou." napřáhl jsem se a Hendery dal ruce co nejdál ode mě a nezapomněl je dát do obranného gesta.
,,Pro tvou informaci." dal jsem si další sousto.
,,Xiaojun si zlomil nohu, a tak nemůže pracovat." prozradil jsem mu.

,,Aha." pokýval uznale hlavou.
,, A jakej je ten novej? Nebo máš snad sestru?" zakmital obočím.

,,Ha ha." ironicky jsem se zasmál.
,,Pořád mám zdravotního bratra. Jmenuje se Kun." dojedl jsem a stůl zase od sebe odsunul.

,,Je pěkný?" zajímal se.

,,Hendery!" praštil jsem ho, ale tentokrát rukou.

,,Takže je." vůbec si nevšímal červenajícího místa na své paži.
,,A tobě se líbí, že ano?" pokmital obočím.

,,Ne, nelíbí." odpověděl jsem.
,,Pěkný sice je, ale..." zasekl jsem se.

,,Ale?" povzbudil mě do pokračování mé věty.

,,Měl to v životě těžké." zvážněl jsem.
,,Ztratil někoho koho miloval a pořád se přes to nedostal, i když vypadá v pohodě." pověděl jsem mu.

,,A ty jsi zase ztratil vášeň do tance a možnost chodit." opáčil můj starší bratr.
,,Kdo myslíš, že to má horší?"

,,To není to samé, Hendery." zamračil jsem se na něj.
,,Jak můžeš být tak necitelný?"

,,Já nejsem-

,,Nech si to pro sebe." přerušil jsem ho.
,,Zeptal bych se tě, jestli se mnou půjdeš ven, aspoň na nemocniční zahradu, ale hádám, že odpověď je pořád stejná." změnil jsem téma.

,,Ty víš, Yangie, že na to nemám čas." věnoval mi lítostný pohled. Ani nevím, jestli se tomu pohledu dá věřit; určitě to nemyslí upřímně.
,,Už tak jsem tu o dost dýl a nestíhám." podíval se na hodinky a zvedl se.

,,Děláš si srandu?" nevěřícně jsem nad ním zakroutil hlavou.
,,Ani čas si na mě nenajdeš." odfrkl jsem si.

,,Yangie-

Opět jsem ho přerušil.
,,Ne, Hendery. Už to nechci slyšet. Říkáš mi to pořád dokola." překroutil jsem očima.
,,Radši už běž nebo to nestihneš."

Hendery vydechl a bez dalšího slova odešel. Utřel jsem si několik slz, které mi stékaly po tvářích.

,,Bože." nadechl jsem se a uklidnil se.

,,Jsem zpátky s tou kávou!" do pokoje věšel Kun s horkou tekutinou z automatu.
,,Hádám, že si měl návštěvu." pousmál se a kelímek mi podal.

,,Děkuji." vzal jsem si ho a hned se napil.
,,A ano, měl jsem návštěvu." potvrdil jsem mu to.

,,Tvůj bratr?" zeptal se, aby se ujistil.

Přikývl jsem.
,,Můj úžasný bratr." uchechtl jsem se a překroutil očima.

,,Asi to nebyla příliš milá návštěva." přisedl si ke mně na postel.
,,Chceš si o tom promluvit?"

,,Nic ti do toho není." otáčel jsem kelímek v rukách.
,,Ale ano." podíval jsem se na něj.

Kun se lehce pousmál a pokynul hlavou, abych začal mluvit.

,,Pokaždé když tu je, tak tu nestráví ani deset minut." začal jsem.
,,Říká, jak nemá čas, a že nestíhá. Poprosím ho ať jde se mnou ven a hned mi na to řekne, že už musí." překroutil jsem očima.

,,Já s tebou můžu jít ven." navrhl mi Kun.

,,Co?" zmateně jsem se na něj koukl.
,,To nemusíš." pokroutil jsem hlavou.

,,Ale musím. Vypadá to, že by jsi se rád šel projít." pousmál se.

,,Myslíš projet?" nadzvedl jsem obočí. Kun se zarazil, ale nakonec se zasmál a já s ním.
Když jsme se přestali smát, pustil jsem se zase ke slovu.
,,Máš sice pravdu, ale ty nejsi můj bratr." namítl jsem.

,,Nejsem tvůj pokrevní bratr." opravil mě.
,,Ale zdravotní bratr. To není takový rozdíl, ne?" nadzvedl obočí.

Uchechtl jsem se.
,,Asi ne."

,,Takže mi dovolíš vzít tě ven na krásnou projížďku?" otázal se s úsměvem na tváři.

,,Dovolím." s úsměvem jsem přikývl.

,,Bezva!" více se usmál.
,,A teď mi pověž, co dobrého jsi dostal, aby jsi mi udělal chutě." pokmital obočím.

Zasmál jsem se.
,,Měl jsem nudle, které chutnaly naprosto výtečně." oblízl jsem si rty.
,,Hotový foodgasmus."

,,Foodgasmus?" Kun se zasmál.
,,Tak to muselo být vážně něco." uznal.

,,Bylo." souhlasil jsem a pro efekt se pohladil po břiše. Začínám ho mít rád a on si na mé vtípky zvykl celkem dost rychle, veliké plus pro něj.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Další kapitola !
Dneska k ní nemám co říct... 😅

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere