Nad propastí smrti

45.Kapitola

Hlasy okolo mě se navzájem prolínaly. Ačkoliv jsem se snažila soustředit na pokyny porodní asistentky, bylo skoro nemožné její hlas poznat. Bolest trvala neskutečně dlouho, přestala jsem ztrácet pojem o čase i o lidech v místnosti. Se zavřenýma očima jsem dělala přesně to, co mi řekli a doufala, že už brzy bude konec.

„Budu počítat do tří a až vám řeknu, tak zatlačíte. Připravená?" nečekala na moji odpověď a začala odpočítávat. Zhluboka jsem se nadechla a přesně na její povel začala tlačit. Jakmile jsem cítila, že mi docházejí síly, znovu jsem začala dýchat. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Ztěžka jsem dýchala a měla pocit nedostatku kyslíku v místnosti. Nebyla jsem ale schopná poprosit o otevření okna.

„Ještě jednou a bude po všem," ozval se doktor. Sestřička vedle mě začala odpočítat a na důkaz podpory mě chytla za ruku. Všechen zbytek energie jsem dala do tlačení a přestala teprve ve chvíli, kdy místnost prořízl dětský pláč. Otevřela jsem oči a snažila se pohledem najít své dítě o které se momentálně staraly sestry.

„Zvládla jste to!"

Zmohla jsem se jenom na nepatrný úsměv. Vše okolo mě se rozmazávat a hlasy v místnosti se začaly vzdalovat. Než jsem stihla něco říct, celá místnost padla do tmy. Když jsem se probudila, byla jsem na normálním pokoji. Díky tlumenému světlu jsem měla šanci si pokoj prohlédnout, ale nic zvláštního kromě druhých dveří, pohovky, televize a skříně v něm nebylo. Žaluzie byly stažené a nedalo se přes ně poznat, jestli je den nebo noc. Stále jsem byla unavená a pociťovala bolesti, ale oproti předcházejícím hodinám to byla neskutečná úleva. Natáhla jsem se pro zvonek a zazvonila. Během pár vteřin se otevřely dveře a dovnitř vešla postarší sestřička.

„Nejprve se musíte napít," dala mi k ústům sklenici s vodou a jakmile jsem dopila, položila ji zpátky na noční stolek, „před dveřmi na vás čeká vaše rodina a chtěla by vás na chvíli vidět, můžu je pustit dovnitř?"

Přikývla jsem a opatrně se posadila, abych s nimi mohla mluvit. Sestra otevřela dveře a pokynem ruky jim naznačila, aby šli dovnitř. Sama pak odešla.

„Jak ti je?" objevil se u mě hned Enrico a starostlivě si mě prohlížel. Než jsem stačila odpovědět, byla jsem zahrnuta omluvami od otce, Modesta, Vita i Mattea. Všechny jsem je uklidnila, že jsem v pořádku a převzala si několik kytic a balónků, které mi přinesly. Danielle dala květiny do koupelny, která byla na pokoji a balónky přemístila k oknu. Než jsem se stačila zeptat, kde je Enzo, ozvalo se zaklepání na dveře. Na moje pozvání vjela dovnitř pojízdná postýlka, kterou sestřička zaparkovala na pravé straně postele. Nechala ostatním pár sekund, aby se na miminko podívala a pak mi ho opatrně dala do náruče.

„Deset minut a pak vás poprosím, abyste nechali paní Bonanno odpočívat. Vůbec byste tu neměli v tuhle dobu, ale budeme to brát jako výjimečnou situaci. Kdybyste něco potřebovala, tak stačí zazvonit," usmála se a nechala nás o samotě. Nevěřícně jsem se koukala na svého spícího syna a nemohla tomu uvěřit. Čas kolem mě se zastavil a jediné na co jsem se dokázala soustředit byl ten drobný človíček. Nikdy jsem si nemyslela, že právě dítě mi dá tu neuvěřitelnou euforii, kterou jsem právě zažívala.

„To je můj syn," zašeptala jsem a zkoumala každý jeho detail. Podívala jsem se na Enrica, který se díval stejně fascinovaně jako já a pohledem mu naznačila, ať si ho pochová. Nervózně se na mě podíval a co nejopatrněji si ho převzal.

„A jak se jmenuje?" zeptala Danielle s úsměvem a nespouštěla oči s Enrica.

„Dylan Alessandro Bonanno."

„Nemá italské jméno? To nebude strýc rád," podotkl Vito a natáhl ruce k Enricovi. Za dveřmi se ozvaly hlasy a po pár sekundách dovnitř vešel Enzo. Všichni jsme na něj beze slov koukali a čekali, co řekne. Jako první promluvil Enrico, kterého Danielle držela za ruku: „S tebou si to ještě vyřídím ty zmetku, hned co opustíme pokoj!"

Enzo na něj vůbec nereagoval a beze slov přešel k Vitovi, který mu předal Dylana. Enzo si ho pozorně prohlížel a po chvíli se usmál. „Takže mám syna?" podíval se na mě a jakmile jsem přikývla, znovu se věnoval miminku. Pozorně si ho prohlížel a pak mu prstem přejel po tváři.

„Jmenuje se Dylan Alessandro Bonanno."

Enzův úsměv zmizel a v jeho očích se objevil neskutečný vztek: „Jak jsi ho mohla takto pojmenovat! Zbláznila ses?" S obavami jsem se podívala na Dylana a měla strach, aby mu Enzo ve svém záchvatu vzteku omylem neublížil. Danielle si mého pohledu všimnula. Křik Dylana probudil a já tak podruhé v životě slyšela jeho pláč. Danielle si ho od Enzy převzala a vložila mi ho do náručí. Ignorovala jsem další Enzovy připomínky a snažila se pomocí houpání Dylana utěšit. Nebylo to zrovna lehké, zvláště když Enzo neustále zvyšoval hlas.

„Okamžitě se přejmenuje, rozumíš?" opřel se Enzo o postel a kdyby šlo pohledem vraždit, jsem několikrát mrtvá.

Enrico, který se doteď nechal uklidňovat Danielle, ho chytnul za košili a tvrdým nárazem přimáčknul ke stěně. Vito a Matteo ho okamžitě odtrhli a Darie odešel s Enzou ven. Enrico si ještě neodpustil pár poznámek, ale když viděl, jak jsem vyčerpaná, snažil se změnit téma a předstírat, že se nic z předchozích pár minut neudálo. Ještě chvíli jsme si povídali, než přišla sestřička a upozornila je na uplynulý čas. Při odchodu jsem Enrica chytnula za zápěstí a počkala, až všichni odejdou: „Děkuju, za vše. A ještě jednou se omlouvám za to, co jsem udělala."

Enrico se s úsměvem sklonil a krátce mě políbil na čelo. „Vždycky budeš moje malá sestra, kterou budu chránit."

„Takže, už nejsi naštvaný?"

„Zítra se s Danielle stavím a přinesu ti jahody. Mám malému mafiánovi přinést zbraň, ať se začne zaučovat?"

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a sledovala, jak odchází. Ve dveřích se naposledy otočil a s posledním mávnutím ruky nás nechal s Dylanem o samotě. Zavřela jsem oči a snažila se zahnat slzy. Nikdy bych nevěřila, že zrovna moje dítě bude příčina našeho usmíření s Enricem.

Ozvalo se tiché zaklepání a dovnitř vešla sestřička: „Zkusíme si první kojení?"