Nad propastí smrti

57.Kapitola

Další kapitola je tady a já doufám, že jste prozatím spokojeni s vývojem příběhu. Jsme někde za půlkou a přichází momenty na které se moc těším. Děkuju všem za přečtení a hlasování.

Užijte si novou kapitolu.

Otec dělal vše proto, aby oddálil náš budoucí rozhovor. Ze začátku se snažil hájit Enzu, ale když viděl, že chci vědět jen jednu věc, odmlčel se a postavil se k oknu. Několik minut mlčel a když už jsem si myslela, že mi nakonec nic řekne, ozvala se první slova.

„S tvou maminkou jsme se potkali na jedné výstavě. V té době, už jsme se s Modestem znali, dělali spolu nějakou práci a jednoduše byli dobrý tým. Jak dobře víš, New York si rozdělili už předchozí generace, ale my se ho rozhodli s Modestem spojit. Vykašlali jsme se na nastavená pravidla a jednali jako jeden člověk. Nikdo nás nemohl dát dolů. Neříkám, že z toho byl otec nadšený, ale-."

„Tati, „přerušila jsem ho, „chci slyšet pravdu o mámě."

Otec se na mě otočil a po krátkém zaváhání se posadil naproti mně ke stolu. S povzdechem několikrát pokýval hlavou a pak pokračoval.

„Tvoje máma byla nádherná a sebevědomá žena. Oba nás s Modestem na první pohled zaujala a byl to trochu boj o to, kdo s ní bude. Nakonec vyhrál ten nejlepší, samozřejmě," pousmál se.

Bylo mi jasné, že se blížila ta smutnější část, takže jsem k němu natáhla ruku a krátce stiskla jeho dlaň.

„Vzali jsme se, Modesto se oženil s Miou a vše se zdálo fajn. Často jsem tvojí máme vyprávěl o akcích, chodili jsme do posilovny nebo na střelnici, někdy jsem ji vzal do pozadí na nějakou akci, která nebyla tak nebezpečná. Milovala ten adrenalin, narozdíl od Mii chtěla být u všeho, co souviselo s mafií. Chvíli jsem měl pocit, že jí to naprosto pohltilo. Občas jsme se, kvůli tomu hádali, měl jsem o ni strach, zvláště když jsem měl doma tři malé děti. Ten osudný zásah se týkal jednoho gangu, co nám dělal s Modestem několik let problémy.

Byly jak štěnice, nedalo se jich zbavit. Zabila si jednu skupinu a objevili se další čtyři. Chtěli jsme je dostat jednou a provždy, tak jsme přes půl roku připravovali plány. Od zbraní, až po nějaké snahy o špehování.

Isabella pro tu akci dýchala. Byla naprosto nadšená každou věcí a neustále přicházela s novými nápady. Ačkoliv jsem ji několikrát vysvětloval a zakázal jí tam jít, tak neposlechla.

Uprostřed akce jsem ji uviděl s Modestem, chtěl jsem jít za ní, ale ti parchanti tam hodili slzné bomby a dýmovnice. Když jsem se k ní dostal, ležela na zemi v kaluži krve. Byla na místě mrtvá."

Krátce jsem zavřela oči a snažila se z hlavy dostat podobiznu paní, kterou jsem znala z fotografií, jak leží rozstřílená v krvi.

„Takže Modesto ji tam vzal, ačkoliv věděl, jak je to nebezpečné? Jak mohl?" s výkřikem jsem se postavila, ale otec mě chytnul za zápěstí a naznačil mi, abych se posadila.

„To jsem si ty roky myslel taky, ale každý příběh má více pohledů. Isabella totiž přišla do akce sama, všechny informace měla k dispozici, nebylo pro ni žádný problém sebrat zbraň i auto a přijet. Modesto se s ní údajně srazil krátce po tom, co přijela a snažil se ji poslat pryč. Samozřejmě, že mu odporovala a odmítala odejít. Rozhodl se, že mě najde, abych ji přesvědčil se vrátit, než se zraní. Řekl jí, ať se schová za sudem a nevylézá, dokud nepřijde zpět. Když mě nemohl najít, vrátil se pro ni, že ji odvede i přes její námitky, ale to už jsem ji držel mrtvou."

„A ty mu věříš? Proč ti teda neřekl, jak to bylo?"

„Protože stále věří tomu, že její smrt je jeho vina. Stejně bych mu v té chvíli nevěřil, tak přijal vše, co jsem řekl. Jenže, kdo je větší viník? On nebo já?" odmlčel se.

„Tak proč jsem já mohla být součástí mafie?"

„Po tom, co se stalo tvé matce jsem to viděl jako jedno možné řešení, jak tě ochránit. Jsi ji neskutečně podobná a já se jednoduše bál udělat tu chybu znovu. "

„Promiň, je toho na mě celkem dost. Asi potřebuju být chvilku sama," postavila jsem se a otevřela okno. Opřela jsem se o parapet a začala zhluboka dýchat. Za sebou jsem slyšela odsunutí židle a následné kroky.

„Jak dlouho to ví ostatní?" zeptala jsem se, ale pohledem dále sledovala lidi na ulici.

„Řekli jsme jim to před tvou svatbou. Všichni se zavázali slibem, že ti to neřeknou, dokud nebude ten vhodný čas."

„Ten by nepřišel nikdy, co?"

Moje otázka zůstala bez odpovědi. Klapnutí dveří znamenalo, že jsem zůstala v místnosti sama. Slzy, které jsem víceméně potlačovala se dostaly na povrch a já propukla v hysterický pláč. Celé mé tělo se třáslo a plíce se najednou zmenšily, neschopné nabrat kyslík. Sesunula jsem se na zem a snažila se popadnou dech, ale čím více jsem se snažila nadechnout, tím mi to šlo hůře.

Rukama jsem se zapřela o zem a krátce zavírala oči, abych zabránila motání hlavy. Veškerý zvuk z venku se stával tlumený a jediné, co jsem dokázala vnímat byly mé rozmazané dlaně. Obsah žaludku mi nebezpečně stoupal nahoru .

Když už jsem cítila, že začínám ztrácet vědomí, ucítila jsem, jak mi někdo pokládá ruku na záda a snaží se na mě mluvit. Jeho hlas byl tlumený a teprve když mě k sobě prudce otočil, dokázala jsem ho aspoň trochu vnímat.

Dotyčný mi říkal, jak mám dýchat a s neustálým pohledem do jeho obličeje jsem se snažila napodobit jeho pohyby. Plíce, které jsem měla sevřené se konečně začaly povolovat a já se po dlouhých minutách pořádně nadechla.

„Máme zavolat sanitku?"

„Bude v pořádku, musí se jen vyspat. Dořešte schůzku, já se pak přidám později."

Enzo mě popadl do náruče a odnesl do jednoho z pokojů, kde mě položil na postel. Následně mě přikryl a přitáhl si k posteli židli.

„Chceš otevřít okno? Dýchá se ti dobře?"

„Je to lepší díky."

„Donesu ti vodu, zkus se trochu prospat. Já vím, že je to šok, ale chce to jen čas."

Jakmile Enzo odešel, znovu se mi vrátil pocit paniky a úzkosti. Odhrnula jsem si zpocené vlasy z čela a rychlým krokem zamířila do kanceláře, kde už pokračovala schůzka, tentokrát i s muži, které otec a Modesto přizvali.

„Co přesně potřebujete vědět?" podívala jsem se na ně a opřela se o rám dveří. Ignorovala jsem zvýšený tlukot srdce i motání hlavy.

„Eleno, nechceš si odpočinou. Víme, že je toho na tebe-."

„Zvládne to," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na Enzu a setkala se s jeho pohledem. Bez dalších slov mi podal sklenici s vodou a pokývnutím hlavy mi naznačil, abych se posadila. Nikdo jiný už další pochybnosti nevyjádřil.