Nad propastí smrti

18.Kapitola

Pomalu jsem otvírala oči a snažila se nevnímat silnou bolest v přední části hlavy. Skrze otevřené okno prosvítaly slabé paprsky světla, které osvětlovaly věci v místnosti. Teprve teď mi došlo, co bylo jinak. Byla jsem ve svém pokoji. Poznávala jsem známý nábytek, nepořádek na stole i nástěnku s mapou a poznámkami, kterým jsem rozuměla pouze já. Snažila jsem si vybavit, jak jsem se dostala domů, ale moje hlava mi v tom dost bránila. Mojí mysl prolétla myšlenka, že se mi to celé jen zdálo. Třeba jsem vůbec nebyla u Bonanna doma a celý ten měsíc se mi odehrál v hlavě.

Tuhle teorii, ale vyvracel fakt, že jsem na sobě měla Lucovo oblečení. Postavila jsem se a se zatnutými zuby posbírala věci na převlečení a šla do sprchy. Cítila jsem se lépe, ale pocit prasknutí hlavy nezmizel. Myslela jsem, že mi každou chvíli vybouchne. Sešla jsem do kuchyně a našla u stolu sedět Paula.

„Eleno!" vykřikl a rozběhl se ke mně. Políbil mě a pak k sobě pevně přitiskl. Dala jsem mu ruku na hruď a zatlačila do něj. Naštěstí hned pochopil a znovu mi dovolil dýchat.

„Bál jsem se o tebe, zmáčkli jsme snad všechny gangy, co šly, ale nikdo o tobě nevěděl. Jak ti je?" zeptal se a chytil mě za ruku.

„Bolí mě hlava," zmohla jsem se na jednoduchou odpověď.

„Jasně, jasně," šel k lince a napustil mi do skleničky vodu, kterou mi přinesl a vytáhl z kapsy plato s prášky.

„Enrico říkal, že to budeš potřebovat," usmál se a jeden mi vymáčkl do ruky. Okamžitě jsem ho spolkla a zapila celou sklenicí vody.

„Díky," podala jsem mu sklenici a chtěla jít do obýváku, když se mi zatočila hlava a já se chytla nejbližšího záchranného bodu vedle mě-Paula.

„Co je ti?" zeptal se zděšeně.

„Trochu se mi zatočila hlava, ale to nic."

„Potřebuješ se pořádně vyspat," vzal mě do náruče a nesl nahoru. Neměla jsem sílu mu nic dalšího říct. V té chvíli jsem si připadala, jak malé dítě se kterým si každý může dělat, co chce. Opatrně mě položil do postele a přikryl peřinou.

Dal mi pusu do vlasů a nechal v pokoji samotnou. Zavřela jsem oči a do pár minut usnula. Ve snu jsem znovu byla v domu Bonanna. Procházela jsem domem a hledala je. Volala jsem Lucu, ale odpovědí mi bylo jenom ticho. Otevřela jsem dveře do Enzova pokoje a rozsvítila. Na zemi ležel Enzo a nejevil žádné zmínky života. Přiběhla jsem k němu a začala ho hladit po vlasech. Z nějakého důvodu jsem věděla, že je mrtvý.

Držela jsem ho za ruku a na jeho triko dopadaly moje slzy. Ozvalo se řinčení skla a vedle mě dopadla malá železná kulička. Během pár minut pokoj zaplavil kouř.

Probudila jsem se a prudce se posadila. Ten kouř. Enzo. Postavila jsem se a rozběhla se dolů. Kde je?

Seběhla jsem po schodech a podle hlasů zamířila do obýváku. Na gauči seděl Matteo s Paulem a o něčem se bavili.

„Eleno!" postavil se okamžitě můj bratr a objal mě. Opětovala jsem mu obětí a ani si neuvědomovala, že mi po tváři tečou slzy.

„Tak strašně si mi chyběla, tohle už nikdy nedělej. Jsi v pořádku?" podíval se na mě. Zmohla jsem se jen na přikývnutí a znovu ho objala. Jsem doma. Opravdu jsem doma.

„Kde je Enrico a otec?" pustila jsem ho.

„V pracovně, mám pro ně-."

Zavrtěla jsem hlavou a vyběhla nahoru. Rozrazila jsem dveře od pracovny a uviděla je sedět nad nějakými papírnami. Jako první se vzpamatoval otec, který okamžitě vstal a pevně mě k sobě přitiskl.

„Holčičko moje," šeptal a drtil mě ve své náruči.

„Tati,"zmohla jsem se jen na tohle slovo a znovu začala brečet.

„Tak moc jsem se o tebe bál. Myslel jsem, že jsi mrtvá."

Ucítila jsem na svém krku mokré kapky, které mi stékaly na triko. Pustila jsem otce a usmála se.

„Jsem v pořádku, teď už je vše v pořádku."

„Rád tě vidím, možná si příště rozmyslíš říct pravdu o tom, co plánuješ," ozval se za otcem hlas mého milovaného nejstaršího bratra. Otec ustoupil stranou a s úsměvem odešel z pracovny.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem doma. A že jsem znovu s vámi. Chyběli jste mi," stekla mi po tváři slza. Celé mě tělo bylo naplněno zvláštní euforií, která se mi rozlévala do každého nervu v těle.

„Pojď sem,"přitáhl si mě do své náruče Enrico.

„Myslel jsem, že jsem ztratil sestru. Mám tě rád, Leno."Odtáhla jsem se a překvapeně se podívala na Enrica.

„Ty si tu přezdívku pamatuješ?"

„Moje malá sestra Lena," usmál se a já si všimla jeho lesklých očí.

„Omlouvám se, že jsem vám všem přidělala starost. Byl to hloupý nápad si myslet, že to zvládnu sama."

„Byl, ale vše odpuštěno. Hlavně, že jsi zpátky doma."

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešel otec s Matteem.

„Znovu jsme všichni spolu," řekl dojatě otec a podíval se na kluky. Jako na povel se kolem mě rozestoupili a objali mě. A já se po několikáté během posledních dvaceti minut rozbrečela.