Nad propastí smrti

32.Kapitola

Když jsem se ráno probudila, byla jsem v ložnici sama. Kdyby nebyla rozházená druhá půlka postele, vůbec bych si nemyslela, že jsme spali s Enzem v jedné místnosti. Při pohledu na telefon jsem zjistila, že je pár minut po osmé. Stručně jsem otci ve zprávě popsala moje včerejší setkání s Enzovými příbuznými a pak vypila čaj, který mi Betty připravila.

Převlékla jsem se a po krátkém otálení, vzala všechny věci, které Betty přinesla a vydala se do kuchyně. Už z dálky jsem slyšela rádio a zvuk nádobí. Zhluboka jsem se nadechla a celou cestu se modlila, že tam bude Betty sama. Moje přání se vyplnilo a já měla po dlouhých hodinách pocit, že můžu svobodně dýchat.

„Dobré ráno, paní-."

„Teto Betty,"opravila mě okamžitě, aniž by se otočila.

„Dobré ráno, teto Betty. Nesu zpátky ty sušenky a čaj."

„Cítíš se lépe? Když jsem přišla, už jsi spala."

„Je to lepší,"podala jsem jí nádobí a posadila se ke stolu. Betty mi okamžitě naservírovala lívance s domácí marmeládou a sklenici džusu.

„Musíš přece teď jíst za dva,"usmála se na mě a usedla naproti mně. Překvapeně jsem se na ni zadívala a nevěděla, co říct.

„Enzo mi to potvrdil, nezlob se na něj, ale musela jsem si svou teorii ověřit."

Pokud to ví ona, musí to vědět Antonio. Pokud to ví Antonio, tak nás oba s Enzem zabije. A když nás nezabije oba, tak mě určitě.

„Dítě, jsi úplně bledá, jsi v pořádku?"položila svou dlaň na mou a soucitně se na mě zadívala. Se zataženým žaludkem jsem přikývla a snažila se sníst, aspoň polovinu z porce, kterou jsem dostala. Přes všechnu snahu jsem nesnědla více než dva kusy. Myšlenka, že dnes uvidím Antonia, mě naprosto připravila o chuť k jídlu. Betty uklidila jídlo a snažila se neustále udržovat zdvořilou konverzaci. K mému těhotenství se naštěstí nevracela.

„Slyšela jsi? Zřejmě, už přijeli,"ozvala se Betty a já se podívala jejím směrem. Na příjezdové cestě se mihla postava a krátce potom se otevřely dveře v hale. Vstala jsem ze svého místa a zamířila k Enzovi.

„Musíme si promluvit,"řekla jsem naléhavě a snad i dostatečně potichu. Na příjezdové cestě se ozvaly další kroky a moje nervozita začala stoupat.

„Vím, že jsem ti slíbil, že tě tady trochu provedu, ale večer si na tebe najdu čas, slibuju," krátce se odmlčel a prstem mi přejel po tvář, „musím teď dořešit pár věcí se strýcem. S tetou Betty budeš v nejlepších rukách, věř mi,"naklonil se ke mně a krátce mě políbil. Jakmile se naše rty rozpojily, všimla jsem si Antonia, který stál ve dveřích a vše pozoroval. Pozdravila jsem Antonia a zamířila zpátky k Betty, která právě rovnala věci na stole.

„Nechcete s něčím pomoc?"nabídla jsem se okamžitě.

„Chystám se vařit oběd, můžeš mi pomoc,"usmála se a vyhrabala ze skříně jednu ze svých zástěr. Kdyby mi někdo řekl, že budu někdy stát v zástěře u linky a připravovat Enzu Bonannovi jeho oblíbené jídlo, asi bych ho praštila baseballovou pálkou, aby se probral.

Během vaření s Betty jsme si povídaly a já byla překvapená, jak vše zvládá. Ačkoliv jsem dřív odsuzovala typické mafiánské paničky, Betty byla jiná. Celý dům si zařizovala a uklízela sama a kromě občasné výpomoci na zahradě, nepotřebovala s ničím pomoct. Trochu mě děsila představa, že Antonio to samé očekává ode mě. Během přípravy oběda, Enzo a Antonio znovu odjeli pryč.

„Víš, Antonio možná trochu vypouští hrůzu, ale má zlaté srdce. Nemáš důvod se ho bát,"krátce na mě pohlédla a pokračovala v krájení zeleniny.