Nad propastí smrti

49.Kapitola

Zbraň dopadla na zem a o chvíli později zmizela i ruka, která ji držela. Dole byl stále hluk, ale pohyb za dveřmi se náhle utišil.

„Eleno? Eleno, jste v pořádku? "
Nevěřícně jsem koukala na dveře a v duchu děkovala všem svatým, že mě vyslyšeli.
„Eleno! Kurva!"Ozvalo se několik nárazů do dveří a hned na to následovaly nadávky. Položila jsem stále brečícího Dylana do postýlky a oddělala nábytek, který bránil vstupu do pokoje. Enza hned rozrazil dveře a jako první zamířil k dětské postýlce.

„Jste oba v pořádku?" Místo odpovědi jsem ho objala a rozbrečela se. Všechen stres a strach se proměnil v pláč, který nešel zastavit. Enzo mě jednou rukou držel a druhou se snažil utěšit Dylana. Po pár minutách marného utěšování se na mě obrátil a chytnul mě za ramena: „Za chvíli přijede Vito, pokus se uklidnit Dylana, já za tebou pošlu Wesleyho a zkontroluju dům."

Jakmile odešel pryč, třesoucíma rukama jsem vzala Dylana a začala ho kolíbat. Přitom jsem sama zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Zároveň jsem se snažila vyhýbat pohledu na dvě mrtvá těla před dětským pokojem. Wesley dorazil za pár sekund, rozsvítil a pak přešel k oknu. Když nenašel nic podezřelého, podíval se na mě. Jakmile se Dylan trochu uklidnil, poprosila jsem ho, aby šel se mnou do ložnice pro telefon. Na chodbě jsme se srazili s Enzem, který si převzal Dylana a podal mi tašky, kam jsem měla sbalit svoje a Dylanovy věci. Za přítomnosti Wesleyho jsem posbírala věci, ale stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že v domě někdo je a čeká na vhodnou příležitost k útoku. Se sbalenými taškami jsem sešla dolů a dívala se na škody, které napáchaly. Dveře i okna byly naprosto zničené, nábytek rozbitý a rozstřílený. Nic z dolního patra nezůstalo nepoškozené.

„Eleno, jste v pořádku? Enzo volal Dariovi, pojedeme k vám. Dylana, už mám v autě,"vzal od Wesleyho tašky a zamířil k jeho autu.
„Kde je Enzo?"
„Ještě v zahradě, ale-."

Rozběhla jsem se do zahrady a ignorovala Vitovo volání i Wesleyho naléhání, abych se vrátila. Otevřela jsem dveře a vrazila přímo do Enzy.
„Co tady děláš? Mělas být, už dávno s Vitem!"
„Enzo prosím, jeď se mnou. Nikdy jsem tě o nic víc nežádala, ale pojď se mnou. Bojím se," přiznala jsem s pohledem do jeho očí.
„Budeš v pořádku, otec nasadil lidi a Matteo tam bude s tebou. Pak přijedu, ale teď mám v plánu zjistit, kdo byli ti parchanti. Běž za Vitem, Eleno. Hned!" Dál, už mi nevěnoval pozornost a začal dávat úkoly mužům kolem sebe. Vrátila jsem se za Vitem a beze slov nastoupila do auta.

Vito se pokusil vést konverzaci, ale moje mlčení ho po pár minutách odradilo a tak jsme k otci dojeli v tichosti. Matteo mi pomohl s věcmi a Vito opatrně vyndal autosedačku s Dylanem a odnesl ho do mého pokoje. Jakmile mě otec uviděl, tak mě prvně obejmul a já se znovu za dnešní den rozplakala. Na uklidnění mi uvařil bylinkový čaj a odvedl do mého starého pokoje, kde už na posteli spal Dylan. Rozsvítila jsem stolní lampu a nervózně se podívala směrem k oknu.

„Venku jsou chlapi a já s otcem jsme tady. Nic se nestane. Enrico jel pomoc Enzovi a Luca říkal, že se pak za tebou staví. Jsi v bezpečí, Eleno."

Falešně jsem se na Mattea usmála a znovu se podívala na spícího Dylana. Poprosila jsem Mattea, ať u něj zůstane a odešla si dát krátkou sprchu. Když jsem se vrátila, popřála jsem otci i bratrovi dobrou noc a zavřela se v pokoji. Hlavou se mi neustále vracely vzpomínky z dnešního večera a znovu mě ovládnul pocit bezmoci a strachu. Nervózně jsem přešla k oknu a ačkoliv jsem viděla černé siluety na zahradě, stejně mě to neuklidnilo.

Položila jsem se vedle Dylana a opatrně ho přikryla peřinou. Lampu jsem ztlumila, ale stále ji nechala svítit. Navzdory svému přesvědčení, že neusnu, jsem se přesto dostávala do krátkých mikrospánků, které narušil sebemenší zvuk. Můj mozek byl neustále v pozoru a já se po hodině tohoto podřimování cítila více a více vyčerpaná. Po dalším takovém probuzení jsem se postavila a po dlouhém váhání otevřela dveře. Ještě jednou jsem zvážila, jestli je dobré nechávat Dylana samotného a jít se napít, ale nakonec jsem se rozhodla věřit otci a Matteovi. Z kuchyně jsem zaslechla hlasy a když jsem v jednom z nich poznala Lucu, zrychlil se mi srdeční tep.

„Luca má pravdu, tvoji drsnou stránku jsme, už všichni viděli, ale začni se chovat jako manžel."
Odpověď na Matteovu poznámku jsem nerozuměla, ale výsledkem bylo bouchnutí do stolu. „Kurva Enzo, dneska je málem zabili. Mohl jsi ztratit Elenu a Dylana a tobě jde jen o to zjistit, kdo to byl. Elena potřebuje podporu, lásku, chce vědět, že ti na ni záleží a momentálně potřebuje svého manžela, který bude s ní a bude ji chránit. Dám ti jednu cennou radu- pokud se dneska zachováš, jak kretén, ztratíš ji navždy."

Rozpačitě jsem stala u schodů a rozhodovala se, jestli se vrátím. Nakonec jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila a pro jistotu občas dupla na schodech. Když jsem sešla do kuchyně, seděl Matteo u stolu, naproti němu stál Luca a Enzo byl opřený o linku.

„Nechtěla jsem rušit, jdu se jen napít,"napustila jsem si sklenici vody a pokoušela se ignorovat jejich pohledy. Luca mě při odchodu zadržel a bez jakýkoliv slov obejmul: „Jsem rád, že jsi v pořádku. Najdeme je, slibuju."

S nuceným úsměvem jsem přikývla a odešla zpátky do svého pokoje. Dylan stále spal a i když vše vypadalo pořád stejně, neodpustila jsem si zkontrolovat okno. Lehla jsem si na postel a natáhla se k lampě, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Tiše jsem dotyčného pozvala dovnitř a otočila se ke dveřím. Enzo vešel a pohledem přejel místnost.

„Já vím, budu se hlásit otci nebo Matteovi a nikam nebudu sama chodit. Ani to nemám po dnešku v plánu. A kdyby něco, tak ti zavolám," odříkala jsem jeho pravidla a otočila se k němu zády.

„Zůstanu tady s tebou, Luca a Matteo jedou za Dariem."
„Mohl jsi sem dát své lidi, vím jak moc  chceš zjistit, kdo to byl."
„Zvládnou to i beze mě. Vy mě teď potřebujete víc. Ustelu si na zemi, tak kdyby se něco dělo stačí-."
„Můžeš jít nahoru, místa je tu dost," posunula jsem se více k Dylanovi.
Enza si vysvlékl bundu a kalhoty a lehl si na postel. Cítila jsem se mnohem lépe, když jsem věděla, že je nablízku. Chvilku jsme leželi v tichu, naše těla s dostatečnou vzdáleností, aby se nedotkla.

„Nikdy jsem nezažila takový pocit strachu a bezmoci. Nemáš zbraň, nemáš telefon a víš, že to je otázka pár minut, že tě najdou. Nebála jsem se o sebe, ale o Dylana. Neumím si představit, že by se mu něco stalo. A kdyby ses neobjevil, jsme mrtví,"odmlčela jsem se a dívala se na stíny za oknem, „měli jsme štěstí, že si se vracel."

„Na cestě do klubu jsem dostal upozornění, že je poškozen zámek u brány. Hned jsem poslal svoje lidi a otočil to. Myslím, že ten klub byl plánovaný. Odlákat mě a dostat se k vám. Zjistím, kdo to byl i kdybych měl zabít půlku New Yorku."

„Já vím, že je to blbý, ale mohl bys mě obejmout, prosím? Chápu, když nebudeš chtít, přece jen to mezi námi není nejlepší, ale-." Než jsem stačila dokončit větu, Enzo se přisunul ke mně a natáhl se pro peřinu, kterou nás oba přikryl. Ruku položil okolo mého pasu a jeho hlava se tak ocitla kousek od mojí.

„Dobrou noc."