Nad propastí smrti

69.Kapitola

Blížíme se do finále knihy! Omlouvám se za zpožděné vydávání, ale čím blíže jsme konci, tím větší mám blok ve psaní.

Mezitím co Enrico nakládal kočárek do auta, snažila se Danielle naskládat k Dylanovi všechny plyšáky a balónky, které si v ZOO vybral. Při pohledu na ně se znovu ozvala žárlivost a donutila mě se otočit k mému autu. Abych zahnala dotěrné myšlenky, přešla jsem ke kufru a vytáhla z něj dvě velké tašky, které jsem pohodila na zadní sedačku.

„Matteo tě bude čekat u supermarketu na parkovišti. Vezmeme Dylana domů a uložíme ho, myslím že je dost utahaný," podíval se přes kufr na zadní sedačky, kde si Dylan spokojeně bouchal do balónků a pak se otočil zpět na mě,„ žádné hlouposti Eleno. To, že měsíc sekáš dobrotu neznamená, že tě necháme bez dozoru. Dokud nechytneme Flavia, budeš nás mít za zadkem neustále."

„Neboj se, tím si jsem naprosto jistá," ušklíbla jsem se a šla se rozloučit s Dylanem. Čím více rostl, tím více jsem v něm poznávala Enzu. Nejen rysy, ale i Dylanovy výrazy tváře perfektně kopírovaly jeho otce. Se smutným úsměvem jsem mu dala pusu na čelo a nastoupila do auta. V hrudi jsem znovu cítila tu neskutečnou bolest se kterou jsem se za ty měsíce nedokázala vyrovnat a nikdo a nic, kromě jednoho člověka, by ji nedokázalo zacelit.

Po několika minutách jsem zaparkovala na parkovišti a napsala svému staršímu bráškovi zprávu, že jsem na místě. Obratem mi přišla odpověď, takže jsem zamířila ke vchodu, kde už netrpělivě přešlapoval můj dnešní dozor. S otráveným výrazem jsem mu naznačila, co si o jejich hlídání myslím a šla pro nákupní vozík.

„Jak bylo v ZOO?" zeptal se, když jsme vcházeli dovnitř obchodu.

„Super, Dylan si to skvěle užil. Enrico mu koupil spoustu balónků, plyšáků a jiných hraček, takže přibyly další věci k uklízení. O víkendu bych chtěla zajet do vodního světa, můžeš se přidat, pokud nebude na vašem hlídacím seznamu v pořadí někdo jiný."

„Jo, to zní fajn," ignoroval moji sarkastickou poznámku.

Během nákupu jsme nadále udržovali nějakou zdvořilostní konverzaci, která mě po pár minutách přestala bavit. Jejich neustálá přítomnost mi začínala vadit a fakt, že si nemůžu ani normálně nakoupit mě doháněl k šílenství a k brzkému výbuchu vzteku. Schválně jsem se dlouze zastavovala u věcí a ještě další dobu je zkoumala, nenápadně pozorující Mattea a jeho reakci. K mému překvapení trpělivě čekal a nevypadalo to, že by ho to mělo otravovalo.

„Můžu tě o něco poprosit? Vzala jsem špatnou omáčku, myslíš že by ses mohl podívat, jestli tam nemají sýrovou? Někdy bývá i v rohu, nechci se s celým tím vozíkem otáčet. Nebo tam můžu skočit já."

„To je dobrý, já tam zajdu. Zůstaneš tu, jasný?"
„Jo, podívám se po nějakých příkrmech pro Dylana," podala jsem mu omáčku a sledovala, jak odchází. S úsměvem jsem se otočila a úlevně vydechla. Měla jsem jistotu, že mě čeká, aspoň pět minut volna, kdy bude hledat neexistující věc.

Vzala jsem z regálů několik balíků plen a zamířila do další uličky s dětskou výživou. Do košíku jsem naházela Dylanovy oblíbence a pak popadla dvě nejnovější příchutě. Při čtení složení do mě někdo prudce vrazil a společně s omluvou následoval i pád několika věcí na zem.

„Jste v pořádku?" otočila jsem se na starší ženu a položila přesnídávky do košíku.

„Moc se omlouvám, dívala jsem se po regálech a nevšimla si vás," krátce se usmála a začala sbírat věci, které ji vypadly z kabelky. Dřepnula jsem si k ní a pomohla ji vše sebrat.

„Můžete mi prosím podat ještě rtěnku? Zakutálela se pod regál a já se tam neohnu."

Bez přemýšlení jsem začala šmátrat pod regálem, ale nic kromě hromady prachu jsem nenahmatala. Postavila jsem se, oprášila si ruce a pak se otočila zpět na ženu, která ale zmizela.

„Haló? Paní?" zavolala jsem a rozhlížela se okolo, jestli si třeba jen neodběhla do další uličky, ale nikde nebyla. Když jsem se vrátila zpět ke košíku, všimla jsem si lístku, který ležel nahoře. Co znamená pizza? Možná to má zapsané, aby ji nezapomněla koupit?

„Sýrovou nemají, tak jsem vzal nějakou jinou značku, nevadí ne?" uslyšela jsem za mnou mužský hlas. Schovala jsem lístek do dlaně a při Matteově chvilce nepozornosti ho schovala do kapsy. Když jsme projížděli okolo chladících boxů pozorně jsem se po ženě dívala, ale nikde nebyla. Nakoupila jsem zbytek věcí a neustále se rozhlížela okolo zda ji někde nezahlédnu. Kdybych neměla lísteček v kapse, myslela bych si, že se mi celé setkání jen zdálo.

„Co pořád hledáš?" všimnul si mých pohledů Matteo a rozhlížel se okolo se mnou.

„Myslela jsem, že jsem zahlédla Vita," řekla jsem první věc, co mě napadla a odemknula auto. Nepotřebovala jsem, aby si o mně myslel, že jsem se zbláznila. Už tak jsem byla krůček od toho, aby mě donutili chodit na psychoterapie. Stačí jedna zmínka, že se chovám divně a jsem si jistá, že mi rovnou zajistí léčebný pobyt.

„Vito by tě měl dnes hlídat přes noc a vzhledem k množství alkoholu, co do sebe včera nalil si myslím, že dnes celý den vyspával."

Naložili jsme tašky do auta a zamířili zpět domů. Cestou mi neustále hlavou vrtalo podivné setkání v obchodě a občas malá pochybnost o vlastním mentálním zdraví, ale ten malý cár papíru mě pokaždé ujistil, že jsem naprosto v pořádku.

„A tohle je co?" okomentoval Matteo auto stojící u brány. Krátce zatroubil, ale řidič ukázal na pizzu, kterou držel v ruce a pak na mě.

„Ty sis objednala pizzu?" obrátil se na mě a pak znovu na poslíčka. Pizza. Pizza. Pizza.

„Jo, dostala jsem na ni chuť. Půjdu mu říct, ať ti uvolní místo a rovnou ji zaplatím," vystoupila jsem a s úsměvem poslíčkovi vysvětlila, že blokuje příjezdovou cestu. S omluvou schoval pizzu zpět do kufru a odjel na stranu, takže konečně mohl Matteo vjet dovnitř. Šla jsem k jeho kufru a připravila si bankovky, on ale mávl rukou a společně s krabicemi mi podal i malý, bílý papír:„ Tohle Vám s tím posílá nějaký pan Flavio a mám vzkázat, že se nemáte bát, není to otrávené."

Krátce jsem se zasmála, aby si nadále myslel, že je to vtip a schovala papír do kapsy. Ačkoliv byly pizzy zaplacené, nechala jsem mu peníze jako dýško a v rychlosti se rozhlédla okolo, zda se někde neschovávají chlapi se zbraněmi. Rychlým krokem jsem šla do domu a oddechla si teprve, když jsem pizzy pokládala na kuchyňskou linku.

Osazenstvu domu jsem se vymluvila na nutnou potřebu záchodu a zmizela v horní koupelně, která se nacházela v ložnici. Zamknula jsem za sebou dveře a roztřesenými prsty vytáhla papírek z kapsy.

V pátek v osm. Černé auto.