Nad propastí smrti

15.Kapitola

„Děkuju a teď nás tady s Elenou nechte o samotě. Musíme si toho hodně říct."

Všichni souhlasně pokývali a odešli z domu. V místnosti jsem zůstala jen já a pan Bonanno Koukali jsme na sebe a čekali, kdo z nás nakousne to nepříjemné téma, které se vznášelo ve vzduchu.

„Jak se máš, Eleno? Doufám, že jsi neměla, s chlapci problémy. Všichni, dostaly rozkaz, aby se k tobě chovali, co nejlépe."

„Šlo to,"odpověděla jsem s kamennou tváří.

„A Enzo? Vím, že občas bývá trochu výbušný a tvůj pobyt tady mu nebyl moc po chuti."

„Já si tu pobyt taky nevybrala."

„Ano Eleno, já vím,"povzdychl si, „věci se trochu zkomplikovaly a bohužel můžou mít větší následky, než si všichni myslíte."

„Kdy mě pustíte domů?"zeptala jsem se a založila si ruce na prsa.

„Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Musím se spojit s Dariem a vysvětlit mu situaci. Jak moc dobře víš, máme mezi sebou nevyřešenou situaci a tohle je jako vhození granátu."

„Takže mě tu budete držet, dokud na něco nepřijdete?"

„Tak nějak,"řekl a napil se vody. Se zaťatými pěstmi jsem se postavila a snažila se ovládnout vztek, který se ve mně hromadil.

„Skoro měsíc tu čekám, než přijedete, abych se odsud dostala, a vy mi pak řeknete, že mě tu hodláte držet dál? Nad čím jste, kurva přemýšlel, ty tři týdny? Moje rodina mě hledá a vy si tu sedíte v křesle a máte radost, že máte nad mým otcem převahu. Ať se mezi vámi stalo před lety cokoliv, doufám, že se teď pomstí, jak nejlépe bude umět."

Zhluboka jsem dýchala a dopřávala plícím chybějící kyslík. Bonanno mě pozoroval a nedal najevo, co s ním můj projev udělal. Teprve, když jsem cítila, jak se můj tep zpomaluje, se postavil.

„Přísahám ti, že jakmile se spojím s tvým otcem a věci se vyjasní, hned tě osobně odvezu domů. Do té doby tu budeš muset být, protože nehodlám riskovat několik stovek nevinných životů v případě rozpoutané války,"otočil se a hodlal odejít, ale ještě se na mě naposledy podíval.

„Jsi stejná jako tvoje maminka,"usmál se a nechal mě v obýváku samotnou. Jeho slova mě paralyzovala, takže jsem tam chvíli stála, než jsem donutila svoje nohy k pohybu.

„Jak jste to myslel?"zakřičela jsem na něj.

„Co přesně máš na mysli?"zastavil se nad schody.

„To o mojí mámě. Znal jste ji?"

„Ano, byla to skvělá žena. Nezávislá, krásná a temperamentní, máte hodně společného."

„Jak to, že ji znáte?"

„Byli jsme dobří přátelé, mrzí mě, že zemřela, Eleno."

„Zastřelili ji, když se jí snažili ukrást auto,"slyšela jsem se říkat. Bonano jen pokýval hlavou a nechal mě tam stát. Tak dlouho jsem si na ni nevzpomněla. Zemřela, když mi byly dva roky. Vlastně ani nevím, jaké je to mít mámu. Otevřely se dveře a dovnitř vešel muž, který hned zaujal pozici u dveří. Odebrala jsem se do svého pokoje a lehla si na postel. Musím myslet racionálně.

Bonanno znal mojí mámu a podle jeho slov byli přátelé. Takže se musel znát i s tátou. Otázkou zůstává, jestli se přátelili v době, kdy spolu rodiče byli anebo jejich přátelství skončilo, jakmile se mamka dala dohromady s otcem. Byl by z toho fajn milostný trojúhelník.

Taky je možnost, že se přátelili všichni tři, a když si spočítám délku vztahu mých rodičů, je to osmnáct let. Osmnáct let, kdy se mohlo stát cokoliv a nikdo mi neřekne co. Zaslechla jsem za dveřmi hluk a hned na to se ozvalo zaklepání na dveře.

„Ano,"řekla jsem a zůstala ležet otočená zády.

„To jsem já," Luca zavřel dveře a sedl si na postel.

„Mluvila jsi s otcem?"zeptal se. Odpovědí mu bylo souhlasné zamručení.

„Teď je u něj Enzo, ještě jsem s ním nemluvil,"pokračoval dál a čekal, jestli něco řeknu.

„Chceš být sama?"zeptal se po chvíli. Zavrtěla jsem hlavou. Za celý den jsem toho měla plné zuby a to mohlo být krátce po třetí hodině. Potřebovala jsem to všechno vstřebat, ale jakmile bych byla sama, ubíhaly by mi myšlenky pokaždé jinam. Luca si povzdech a lehl si ke mně. Rukou mě objal okolo boků a přitiskl své tělo k mému. Bylo to zvláštní, ale zároveň mě to uklidňovalo.

„Nepustí mě domů, dokud se nedohodne s otcem,"vypadlo ze mě.

„Tušil jsem to,"odpověděl a jeho hlas mě příjemně zašimral u ucha. Otočila jsem se a podívala se mu do očí.
„Chci domů Luco."

„Já vím, pokud to půjde nějak urychlit, postarám se o to."

Usmála jsem se a přitiskla obličej k jeho hrudi.
„Děkuju,"zašeptala jsem. Odpovědí mi byl polibek do vlasů. Zůstala jsem v této pozici a málem bych i usnula, kdyby se nerozrazily dveře do mého pokoje.

„Máš jít za otcem,"zaslechla jsem Enzův hlas.

„Hned tam budu,"opatrně se vymotal z mého sevření a v domnění, že spím, mě přikryl peřinou. Potichu zavřel sama a já tak zůstala v polospánku sama. Enzo zněl dost naštvaně a je mi jasné, že s tím má co dělat pozice ve které nás našel. Mělo by mi být jedno, co si o tom myslí.

Luca je ten, který se o mě stará a nedovolil nikomu, aby mi ublížil. Za celou tu dobu neudělal nic, čím by mi ublížil. Ale přesto mi záleželo na Enzově názoru.