Nad propastí smrti

68.Kapitola

Flavio pozdravuje a už se těší na vaše další setkání. Především na to, jak tě zabije stejně jako Bonanna.

Nastoupila jsem do auta a nastartovala.

Flavio pozdravuje a už se těší na vaše další setkání. Především na to, jak tě zabije stejně jako Bonanna.

Bezmyšlenkovitě jsem zamířila doprava a sešlápla plyn.

Flavio pozdravuje a už se těší na vaše další setkání. Především na to, jak tě zabije stejně jako Bonanna.

Na poslední chvíli jsem se vyhnula stojícímu autu a šikovně ho objela. S bušícím srdcem jsem krátce přivřela oči a snažila se dostat ty věty z mysli. Zapnula jsem rádio a dala ho na maximální hlasitost, aby přerušilo tok myšlenek, které mě postupně trávily. Začínala jsem se potit a čím rychleji jsem jela, tím více jsem měla pocit, že se mi kolem krku utahuje neviditelná smyčka.

Flavio pozdravuje.

Sešlápla jsem plyn a snažila se zhluboka nadechnout. Místo vytouženého nádechu, ale přišel tlak na prsou, který mi nedovolil dopřát plícím zasloužený kyslík.

A už se těší na vaše další setkání.

Tlak na prsou sílil a s každým ujetým metrem se zvětšoval. Jestli se před pár sekundami dal přirovnat k malému kamínku, tak momentálně to byl deseti kilový balvan.

Především na to, jak tě zabije.

Dupnula jsem na brzdu a co nejrychleji otevřela dveře auta. Ignorovala jsem troubení aut okolo i občasnou nadávku, která ke mně stihla doletět, než auto zmizelo v tunelu a rozběhla se k zábradlí.

Stejně jako Bonanna.

Naklonila jsem se přes zábradlí a zůstala koukat na vodu pod sebou. Kámen, který mě celou dobu tlačil na hrudi konečně povolil a já tak mohla doplnit chybějící kyslík. V hlavě mi neustále zněl smích našeho vězně, který se prolínal s výstřely ze zbraně, která ukončila jeho život. Opřela jsem se zády o zábradlí a snažila se zorientovat, kde vůbec jsem.

Jakmile jsem zaregistrovala tunel v dálce, můj předešlý stav se začal vracet. Tentokrát tu nebyli záchranáři a ani policie. Chyběl oheň a nabouraná auta. Stejně tak i Enzovo mrtvé tělo, které vytáhly z trosek.

Přidržela jsem se zábradlí a přivřela oči. V hlavě mi zněla varovná kontrolka a věděla jsem, že pokud odsud nevypadnu do pár desítek sekund, nebudu schopná bez cizí pomoci odejít. Rychlým krokem jsem se vrátila do auta a nastartovala. Pohled jsem držela na volantu a v hlavě si neustále opakovala, ať nezvedám zrak. Na tunel před sebou jsem se podívala, až když jsem otáčela volant, abych nasměrovala auto do protisměru.

Ostatní řidiči si neodpustili troubení a ukazování gest, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Musela jsem se, co nejdříve dostat z toho prokletého místa. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Můj mozek byl zase schopný fungovat, až když jsem zaparkovala auto a zůstala stát před domem. Do té doby jsem se všechny své myšlenky snažila ukočírovat pomocí jednoduchých povelů při řízení auta. Připadala jsem si jako nováček v autoškole, když jsem si opakovala každý pohyb, který při řízení udělám.

Otevřela jsem dveře od domu a hned, co jsem vešla do chodby a zavřela za sebou dveře, přistála na mi na tváři facka od otce. Překvapeně jsem se chytla za tvář a zůstala na něj koukat stejně jako Enrico s Matteem.

„Tak tohle, už jsi přehnala! Myslel jsem, že jsme se na něčem domluvili, ale tobě je zřejmě úplně jedno, co říkáme!" rozkřikl se na mě a přerušil tu krátkou vzdálenost mezi námi. Instinktivně jsem couvla, ale prostor mezi mnou a dveřmi byl pouze jeden krok, takže jsem hned zůstala přitisknutá na dveře.

„Člověk se tě snaží chránit a ty si za jeho zády kopeš hrob! Klidně si tu necháš Dylana a jdeš si hrát na hrdinku! Co kdyby to byla past? Co pak? Myslíte si, že jste neporazitelní?"

Enrico chytnul otce za paži a snažil se ho odtáhnout. Otec se mu ale vyškubnul a stačil jeden pohled, aby Enrico poznal, že jeho přítomnost je v této hádce nevyžádaná. Otec se na mě znovu rozkřičel a zasypával mě svými výhružkami.

„Dáš mi klíče od auta a zbraň. Budeš hlídaná a neuděláš ani krok z tohoto domu!" dokončil svůj monolog a zamířil do kuchyně.

„Ne," řekla jsem rázně a narovnala se. Otec se zastavil a pomalu se ke mně otočil, ledový výraz ve tváři. Matteo se jedním krokem posunul blíže k otci, připravený ho zastavit, kdyby se mě rozhodnul vyfackovat.

„Co jsi to řekla?"

„Řekla jsem, že ti nic nedám. Jsem dospělá, tohle je můj dům a ty mi nemůžeš rozkazovat, co budu a nebudu dělat. Enzo byl můj manžel a ty mi nemůžeš zabránit, abych ho nechtěla pomstít. Já si Flavia najdu a budu to já, kdo ho zabije. Já."

„To jsi Enzo myslel taky," odpověděl otec a místo, aby odešel do kuchyně, prošel kolem mě ven. Zůstala jsem koukat na místo, kde stál a neustále si v hlavě přehrávala jeho poslední slova. Věděl přesně, co má použít, aby vyhrál tuhle válku.

„Jsi v pořádku?"

Podívala jsem se na Enrica a přikývla. Se slzami v očích jsem odešla do obýváku a posadila se do křesla. Hlavu jsem schovala do dlaní a snažila se v sobě všechno udržet. Matteo si ke mně přisedl a pevně mě k sobě přitisknul. Jeho gesto ve mně zbořilo poslední sílu a odhodlání tvářit se silně a spustilo příval slz. Po chvíli jsem ucítila i druhý stisk, tentokrát zezadu. Enricův parfém bych poznala kdekoliv.

Nechala jsem se objímat svými bratry a dala průchod všem emocím, které se na mě nahromadily. Jakmile jsem se vyplakala, stále jsem se nechala ukolébat jejich přítomností.

„Nemyslel to tak. Měli jsme o tebe starost a když nám Weasley vše řekl, tak-."

„On tu byl?"

„Jo, po vaší dnešní akci měl nervy na pochodu a šel s pravdou ven. Modesto si ho vzal na kobereček a bude zázrak, když bude stále členem. Vím, že ti Enzo chybí, ale nemůžeš riskovat svůj život. Stejně vám nic neřeknou, je zbytečné hledat jeho pomocníky, když potřebujeme Flavia."

Flavio pozdravuje a už se těší na vaše další setkání. Především na to, jak tě zabije stejně jako Bonanna.

„Děje se něco?" všimnul si mého napětí Matteo.

„A jak si můžete být jisti, že vy ho najdete? Vám to totiž stále nedochází, že? Jenom já ho můžu najít," zvedla jsem se a zamířila do ložnice.