Nad propastí smrti

59.Kapitola

Držela jsem Dylana v náručí a naštvaná sama na sebe sahala pro láhev na stolku. Dylan pil spokojeně mléko a jakmile byl dostatečně najezený, položila jsem si ho na rameno a počkala, dokud si neodříhne. Potom jsem ho opatrně uložila do dětské postýlky a zapnula kolotoč, který nad ní visel. S úsměvem jsem ho pozorovala a odešla teprve ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že usnul.

Převlékla jsem se do sportovního oblečení, které jsem si nachystala v ložnici a sešla dolů, kde čekal Enzo. Rukou jsem mu naznačila, že nechci nic slyšet a zamířila do posilovny. Bez zahřátí nebo protahování jsem začala mlátit do pytle a pokoušela se soustředit jen na údery. Během pár sekund se objevil i Enzo a mlčky mě pozoroval.

„Nemusíš se, kvůli tomu cítit špatně."

Sarkasticky jsem si odfrkla, sundala rukavice a odešla skákat přes švihadlo v domnění, že můj nezájem je dostatečný důvod k ukončení tématu. Enzo se, ale nevzdával a znovu se mě pokusil uklidnit planými sliby.

„V pořádku? "zastavila jsem se a odhodila švihadlo na zem. „Nic nebude v pořádku a ty to moc dobře víš."

„Vím, že je toho na tebe moc. Můžeme ti najít psychologa nebo-."

„A co mu mám říct? Po mojí rodině jde narcistický psychopat, který jen čeká na svou chvíli, kdy nás všechny vystřílí a kterého se marně pokoušíme chytit? Nebo mu mám vyprávět, jak mi málem zabili vlastní dítě před očima? Každou minutu, každou sekundu čekám, kdy sem někdo vletí a bude chtít zabít Dylana. Nejsem schopná jíst, spát, tréninky jsou čím dál horší a už jsem selhala i jako matka!"

„Ztráta mléka je přirozená věc, možná by pomohlo-."

Rukou jsem mu naznačila, aby mlčel a oblékla si boxovací rukavice. Poháněná vztekem i vlastním selháním jsem udělala první krok a pokusila se praštit Enzu. Na poslední chvíli uhnul a podkopl mi nohy. Rychle jsem se postavila a svůj útok zopakovala. Tentokrát úspěšně. Po první ráně můj mozek naprosto vypnul a všechny mé emoce se přeměnily do ran. Při každém zásahu jsem cítila stejný pocit jako při ranách do pytle. Neskutečnou úlevu od dotěrných myšlenek. Enzo mě chvíli šetřil, ale i on se podal své touze vyhrát a být lepší.

Bylo nám naprosto jedno, jestli nám nebo tomu druhému poteče krev. Důležité bylo zvítězit, stejně tak jako v reálném životě. Když už jsem si myslela, že ho dostanu na zem, povedlo se mu mě povalit a dostat pod sebe. V první chvíli jsem se začala cukat a zkoušela tu hrubou sílou, ale v hlavě se mi vybavily všechny předchozí tréninky a já ho tak dostala přes sebe. Postavila jsem se a čekala na jeho protiútok, ale on si místo toho sundal rukavice a vytáhl z kapsy vysouvací nůž. Překvapeně jsem se na něj podívala a na krátkou chvíli znejistěla.

„Je čas to posunout výš," bez zaváhání proti mně máchnul a nebýt rukavic, mohla jsem sedět v nemocnici s tepenním krvácením. V hlavě jsem začala vymýšlet plán, jak ho nože zbavit, ale moje tělo bylo přehlcené adrenalinem a žádné rozumné myšlenky nepřicházely. Chvíli jsem se jen přesouvala po místnosti, než jsem se odhodlala zkusit zaútočit. Pokaždé, co jsem byla dostatečně blízko se Enzo ohnal a já tak musela hledat novou pozici.

Byla jsem tak zaujatá nožem, že jsem si ani nevšimla, že mě dostal do kouta. Bezradně jsem se ohlížela okolo sebe, čehož si Enzo všimnul a pomalým krokem šel blíž. Zbývala jenom jediná cesta, jak z toho ven. Bez delšího rozmyšlení jsem se rozběhla proti němu a prudce do něj vrazila. Enzo to samozřejmě nečekal a spadl na zem. Chtěla jsem přeběhnout na druhou stranu, ale Enzo se mi natáhl po kotníku a jedním pohybem mě dostal za ním. Jednou rukou mě držel pod krkem a druhou stále svíral nůž, který mířil na mě.

Rukama jsem chytla jeho ruku a snažila se předstírat, že se ho ze sebe snažím sundat a když to nejméně čekal, kopla ho do břicha. Při jeho pádu dozadu mě říznul do ramene a nůž upustil na bok. Rychle jsem ho popadla a obkročmo si na něj sedla s nožem v ruce. Ignorovala jsem krev, co mi stékala z ramene a nožem mu zamířila na krk: „Vyhrála jsem."

Enzo dal ruky nahoru a kývnutím hlavy potvrdil moje vítězství Slezla jsem dolů a odhodila nůž bokem. Naprosto zpocená a unavená jsem se napila vody a snažila se dopřát plícím kyslík, který posledních pár minut neměly. Se zavřenýma očima jsem se snažila zklidnit svůj tlukot srdce, které každou chvíli muselo vyskočit z těla.

„Chceš s tím jet do nemocnice?"

Otevřela jsem oči a zavrtěla hlavou: „Nic to není."

Enzo otevřel lékárničku a vytáhl z ní kysličník a obvaz. Bez dalších slov mi začal ránu ošetřovat a během pár sekund mi ji zavázal. Poděkovala jsem mu a znovu se napila.

„Možná bychom příště mohli ubrat, tohle bylo trochu více divoké, než jsem očekával," natáhl se pro svoji láhev.

„Emoce dělají svoje," postavila jsem se a odešla zkontrolovat Dylana. Naštěstí klidně spal, takže jsem ho jen více přikryla a vrátila se do kuchyně, kde seděl Enzo.

„Dylan spí, tak já půjdu do sprchy."

„Počkej chvíli, než ti to přestane krvácet," krátce se odmlčel a pokračoval, „mám jeden tip, kde by mohl být, takže dnes nebudu doma. Pošlu sem svoje lidi, ať hlídají dům. Případně tu může být otec nebo Dario. Klidně řeknu i Lucovi."

„Nemusíš, jak vidíš, už se dokážu ubránit sama."

Jediná reakce byl jeho pobavený úšklebek. Oba jsme věděli, že pokud by doopravdy zaútočili, nemám o samotě šanci ani s nejlepším výcvikem.

„Něco pro tebe mám, pojď za mnou," zvedl se ze židle a šel do patra. Následovala jsem ho do jeho pracovny a nedočkavě se zastavila u stolu. Enzo otevřel krabici a otočil ji směrem ke mně.

„Tohle teď bude tvoje. Myslím, že by ti mohla vyhovovat, co myslíš?"

Překvapeně jsem ji vzala do ruky a otevřela zásobník. Nevěřícně pohledem jsem se znovu podívala na Enzu a pak se rozesmála: „Ty mi dovolíš mít u sebe znovu svou vlastní zbraň?" Odpovědí mi bylo souhlasně pokývání hlavou. Vrátila jsem zbraň zpět do krabice a zavřela ji. Zbraň byla jenom malý krůček od akcí nebo povinností v rámci rodiny. Plná euforie jsem obejmula Enzu a několikrát za sebou mu poděkovala.

„A teď si promluvíme o dalších věcech."

Pustila jsem ho a odstoupila dozadu. Mělo mi být hned jasné, že má vše naplánované přesně tak, jak potřebuje.

„Nemáme o čem mluvit. Já svoje řekla," otočila jsem se k odchodu, ale Enzova ruka na mém zápěstí mě donutila zastavit.

„Já vím, že to mezi námi není od začátku úplně ideální, ale chci abys věděla, že-."

Jedním krokem jsem přerušila vzdálenost mezi námi a políbila ho. Moje tělo jásalo blahem, protože konečně dostalo to, co několik týdnů chtělo a mozek to vyhodnotil jako skvělý plán k umlčení Enzy. V krátký moment mi hlavou prolétlo uvědomění celé situace a zbývalo se rozhodnout, jestli tomu zabráním nebo nechám volný průběh. Věděla jsem, že pokud to neudělám teď, tak už nikdy. Ruku jsem mu položila na hruď a zatlačením mu dala najevo, že dále to pokračovat nebude. Enzo mě jedním pohybem přitlačil na stůl a sklonil se k mému uchu: „Mám přestat?" Odpovědí mu byly moje rty na jeho.