The Survival // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 42

V minulém díle The Survival:

Neříkáme ani slovo, jdeme ke schodům, ale ne než mi dá mokrou pusu pod ušní lalůček. Teď na schodech, které spojovaly první patro se zbytkem, jsem si jenom mohla přát, aby všichni už byli hotoví a připravení odejít.

Moje otázka je brzy zodpovězena, když jsme u vchodu, všichni kluci a holky jsou tam s lahvičkami, prášky a pár barevnými věcmi. Harry přikyvuje a všichni vybíháme z blázince, já a Harry je následujeme.

Netrvá nám dlouho, abychom doběhli k okraji lesa, naposledy se ohlížím na ústav, než vcházím do lesa.

Jsme zpátky.

______________________________

„Patnáct... šestnáct a sedmnáct. Mám sedmnáct," říkám všem.

„Já mám dvacet čtyři," říká Harry vedle mě.

Teď, když jsme měli mezi námi a tím blázincem dostatek prostoru, konečně jsme se usadili. Sedíme v malém kruhu a počítáme zásoby, které jsme vzali.

„Takže dohromady máme sto dvacet sedm." Zírali jsme na věci, které jsme našli, v nevíře, nikdy bych neuhádla, že bychom našli a přinesli tolik věcí.

„Ale nezapomeňte, že některé jsou nám zbytečné."

„To proto, že někdo se nepodíval na expiraci." Dívám se Lucyiným směrem, přinesla asi čtrnáct věcí, většina z nich byly lahvičky s hodně pilulkami, některé byly fialové, jiné modré, červené a dokonce žluté. Takže si představte, jakou jsme měli radost, že jsme přinesli tolik prášku možná na všechno a pak jsme se podívali na datum.

Devět lahviček bylo prošlých, tak jsme měli jenom tři ze dvanácti.

„Už jsem řekla, že se omlouvám." Červená se, ačkoli se to pokouší zakrýt blonďatýma vlasama.

„Na tom nezáleží, když máme více prášku, než jsme si mohli přát...," konstatuje Ed, máme velkou hromadu věcí, takže víme, že se nemusíme bát, když se někomu udělá špatně nebo se zraní.

„Alespoň jsme našli to, co jsme hledali," říká Beth svoje myšlenky.

„Vejít do blázince a najít zásoby bez zemření. Hotovo," vtipkuje Dylan se situací. Je neuvěřitelně lehkomyslný, vždycky šťastný a zábavný, vidí věci ze světlé stránky. Někdy má špatné chvilky jako všichni, ale většinu času vtipkuje.

Jak to dokáže? Nevím.

„Máme jenom polovinu věcí, co potřebujeme, pořád nemáme jídlo," připomíná nám všem Harry.

„Počkat, mám pár oříšků v batohu, našla jsem je s Harrym, není to dost, aby nás to všechny zasytilo, ale nebudeme hladovět." Natahuji se pro batoh a hledám je, beru celou hrst a ukazuju je skupině.

„Pořád potřebujeme více."

„No neříkej, Ede," říká Dylan, v hlase má sarkasmus a musím zabránit úsměvu na rtech, ne že by mi vadilo ho Edovi ukázat, jak moc vtipné bylo, když si z něj lidé dělali srandu, ale proto, že jsme měli důležitější věci na přemýšlení.

„Jenom říkám," říká naprčeně jako vždycky.

„Ne, konstatoval jsi očividné věci. To je velký rozdíl." Vidím, jak koutek Dylanových úst cuká, a vím, že se taky chce usmát té malé škádlící hře s Edem.

„Můžeš se soustředit? Tohle je vážné." Vyskakuje Beth z místa a stojí nad námi všemi. Mračí se.

„Musíme najít jídlo a úkryt, protože bude více sněžit a pokud tady zůstaneme, zemřeme na podchlazení a na té hromadě není tabletka, která spraví mrtvé tělo."