The Survival // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 66

V minulém díle The Survival:

„Někdo ji zavraždil." Její slova jsou tak chladná, že si myslím, že jsem se přeslechla.

„Cože?" ptám se.

„Slyšela jsi dobře." Přikyvuje. „Někdo jí dal ty bobule, které jsi jí nechtěla dát. Viděla jsi tekutinu okolo jejích rtů a panický výraz v její tváři. Jsi chytrá holka, vím, že víš, že to nebyla nehoda."

Zůstávám tiše, nejsem si jistá, co říct, všimla jsem si modré tekutiny okolo její pusy a vyděšeného výrazu... bude mě to navždycky pronásledovat, ale zaměřila jsem se na truchlení a kontrolu emocí, že... jsem trochu na to zapomněla.

„Byla vážně zraněná, nemohla si ty bobule vzít sama, i kdyby chtěla, protože se skoro nemohla pohnout." Další slza jí stéká z oka při myšlence na naši kamarádku. „Nemůžeme nikomu věřit."

„Bez obav. Nevěřím, mám pochyby o některých lidem, jsem ráda, že se mnou někdo souhlasí a vidí, že se něco děje."

„Nepodpořil tě v tom Harry?" ptá se a srdce se mi na okamžik zastavuje. Dívám se přes rameno, jestli Harry slyšel, co řekla, ale dívá se na své boty, zatímco kope do sněhu.

„Neřekla jsem mu o svých podezřeních," přiznávám a vidím, že je překvapená.

„Proč ne?"

„Protože si chci být jistá, než někoho obviním, neříkám, že lidé, které se pokouším odhalit, jsou Ed a Dylan, jsou jeho kámoši."

„Myslíš, že s tím mají něco společného?" říká trochu hlasitěji a syčím na ni.

„Ještě to nevím jistě, ale slyšela jsem nějaké věci a viděla jsem nějaké věci, které mě přiměly pochybovat o jejich pravých úmyslech."

„Co jsi viděla?" bere mě za paži a zastavuje mě. V jejích očích je vidět zvědavost, ale kroutím hlavou a věnuju jí pohled, že jí to řeknu později.

Ale pak slyšíme výkřik.

__________

Mé tělo tuhne a oči otevírám dokořán hned, jakmile slyším ten výkřik. Beth skoro na mě vyskakuje, přičemž se snažím rozluštit, odkud přišel ten agonizující zvuk.

„Pojďte, holky!" připojuje se k nám Harry co nejrychleji, stojí mezi námi a obě nás bere za paže a táhne nás vpřed.

Vidím, jak se Ed a Dylan dívají na zem a oba se zdají být znepokojeni a dost rozrušení, je slyšet další výkřik a tentokrát si uvědomuji, že je to od holky. Můj mozek znovu začíná fungovat a panika, kterou jsem nejdříve cítila, pomalu mizí... nebo možná se vším, co se nám stalo, už jsem se naučila, jak si s panikou poradit.

„Vytáhněte mě ven! Prosím!"

Harry nás dál táhne k ostatním a pak vidím... Kde je Lucy? V mé hlavě jde slyšet cinknutí a spojuju si ten chybějící kousek puzzle.

„O můj Bože, Lucy," říkám nahlas, když si uvědomuji, že ten výkřik byl od ní, přiskakuji ke klukům s Harrym a Beth v patách, a tehdy vidím obrovskou díru v zemi a hluboko uvnitř je Lucy, křičí a brečí o život.

„Vydrž," říká Dylan velmi vyděšené Lucy. Blondýnka zůstává ztuhlá uprostřed toho místa, vidím, jak má oči pevně zavřené, rukama se objímá, jako by se ochraňovala.

Beth si kleká vedle mě a obě se snažíme Lucy uklidnit, ale neslyší nás, něco si mumlá nebo to aspoň tak vypadá, díra je dost hluboká a nemůžeme k ní dosáhnout, když natahujeme ruce a ležíme na zemi, takže potřebujeme něco silnějšího a delšího.