The Survival // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 64

V minulém díle The Survival:

Jak se k ní skláním, něco je špatně, první stopa je tmavá tekutina okolo jejích rtů.

„Sarah?" šeptám.

Dotýkám se její hlavy a kůže, je studená a bledá jako sníh.

„Sarah?" říkám hlasitěji, třesu jí s rameny a snažím se ji přimět, aby se na mě soustředila. „Sarah, prosím." Dotýkám se její tváře, dívá se na mě, ale její výraz se nemění.

Otřesení a strach je všude v jejích matných očích.

„Ne, ne, ne, ne, prosím," skoro křičím. Hrubě s ní třesu, jemně ji plácám po tváři a dělám cokoli, abych od ní získala reakci.

Koutkem oka vidím něco v blátě, v podstatě vedle ní „Tady, v temném a hlubokém lese, nabízím ti věčný spánek".

Panika zachvacuje mé srdce a v hrůze pokládám ucho na její hrudník a čekám, že něco uslyším, že se něco pohne, něco, ale nic se neděje, přikládám své ucho k jejímu nosu, poslouchám její dýchání, ale žádné není, pokládám prst na její žíly na krku, ale necítím hýbající se krev.

„Sarah! Mluv se mnou," křičím z plných plic. Beru její tváře a dívá se mi do očí, ale nejsou živé a mé vlastní se přesunují k její puse, má něco modrého okolo rtů a pak si to uvědomuji.

Bobule. Někdo jí dal ty bobule, velké množství bez jejího souhlasu.

Ale jsem vytržena z myšlenek, když mě někdo chytá zezadu.

„Ne, pusť mě!" křičím znovu. „Musím jí pomoct." Ale ať je to kdokoli, táhne mě od Sarah a teď si všímám, že jsou všichni vzhůru.

Beth s Lucy brečí, objímají se a Dylan a Ed jsou u ní, přesto v šoku.

„Běžte od ní, nedotýkejte se jí, kurva!"

„No tak, Kate!"

„Ne, Harry, musím něco udělat, musím." Brečím a cítím na hrudi velkou bolest, tam, kde mi bije srdce. Harry mě otáčí a pevně mě objímá, zatímco mu brečím na hrudi.

„Není nic, co můžeš udělat, Kate. Je pryč."

__________

„Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. Amen."

„Amen," říkají všichni najednou po Lucyině modlitbě.

Všichni kromě mě. Říkám to v duchu, ale pořád nemůžu uvěřit, co se stalo. Pořád si myslím, že se mi to zdá a že se vzbudím a zjistím, že Sarah je pořád naživu a ani není nemocná nebo co. Nesním o tom, že se vzbudím a budu v pohodlí své postele, sním o tom, že se vzbudím a uvidím její zelené oči jiskřit a budu sledovat její nabubřelý přístup.

Ale jak všechny vidím sklánět se u malého hrobu, který jsme pro ni udělali, vím, že se to nikdy nestane.

Všichni jsou zničení, smutní, ale hlavně šokovaní. Bezpochyby vím, že ti, co nejvíce trpí, jsem já a Beth, rozdíl je, že já jsem se uzavřela, skryla jsem všechny své pocity, zakryla jsem emoce a v tuto chvíli nejsem nic víc, než robot.

To samé se nedá říct o Beth, ta chudá dušička brečí celý den, panické záchvaty jsou neustále a nikdo nemá schopnost ji zastavit. Harry říká, že bych se mohla pokusit jí pomoct, mohla bych s ní promluvit a říct jí sladká slova, která by ji uklidnila, ale jak můžu, když můj svět je teď matný?