The Eyes Of Love [Larry AU] (Punk!Louis&Marcel!Harry)

6. kapitola

Harry:

Bylo mi příjemně. Bohužel jsem si musel připustit, že už jsem vzhůru, ale nijak mě to netrápilo. Bylo mi příjemně a pohodlně. Teprve až když jsem se chtěl protáhnout, jsem si všimnul, že na mojí hrudi, je jakási váha navíc. Rukou jsem si přejel po obličeji a modlil se, aby to nebylo, co si myslím. Kouknul jsem se dolů a nemohl věřit svým očím. No fakt. Neberte mě špatně. Kdy Lou spí je jako anděl. A to i se všemi těmi vlasy v obličeji a všude možně. Jen smůla spočívá v tom, že ho jednou budu muset vzbudit. Anebo jestli se vzbudí sám, tak bude konfrontován s faktem, že nejspíš spadnul z postele. Pak přejde ta tíha na mě, až se třeba začne omlouvat, že nechtěl. Povzdechl jsem si. Chtěl bych ho tak moc.

Pohnul se.

Byl schoulený u mého boku a jen na mě měl položenou hlavu. Pohnul rukou a položil mi ji na břicho. Já z dojmu, že ho mohlo vzbudit to povzdechnutí, jsem si dal rychle ruku před pusu. To jsem asi měl lépe promyslet, protože ten pohyb ho tentokrát opravdu vzbudil. Zvednul hlavu a ospale se koukal přímo na mě. Ruku mi z břicha plynule přesunul na hruď, kde před chvilkou byla jeho hlava.

„Dobré ráno…“ řekl se zavírajícíma se očima.

Já na něj jen překvapeně koukal. Nevím, jestli jsem čekal, jestli mu to dojde samo. Nebo jsem se možná snažil přijít na to, jestli to náhodou neví a není mu to tím pádem už jedno. Kouknul se na můj výraz a hned mu po tváři přejel jeden, co měl velmi blízko ke zděšení.

„P-proč se tváříš tak překvapeně? Já… já snad mluvil ze spaní? Já… řekl jsem něco?“
„Ne, ne. Já jen, že mě překvapilo, že… že tě třeba nevzbudilo, jak si spadnul z postele,“ hned jak jsem to řekl, došlo mi, že ke mně musel vlézt. Až teď jsem si totiž všimnul, že postel není tak blízko. Skončil by na zemi.
„Stylesi! Já NIKDY nepadám z postele,“ řekl dramaticky. Někdy si říkám, jestli nechodil hrát divadlo. „Ale vážně. Nepadám. Jak se ti spalo? Spal bych klidně dál,“ dodal a zabořil obličej zpátky do peřin.
„Jak že to?“ zeptal jsem se úplně mimo.
„Neměli jsme Zayna zvát,“ ozvalo se tlumeně.
„N-ne, já nechápu.“
Louis se zvednul na loktech a dal mi malý polibek na rty. Úplně mi zatemnil mysl. „Líbíš se mi, ty trumbero. Myslíš si, že si chytrý, ale tohle nepoznáš. Ale jsi milý a jsi to prostě ty,“ koukal se na mě nadějně.

Já nevěděl. Měl jsem prázdno. Jednou za jakou dobu jsem měl prázdno. A tak jsem jednoduše nepřemýšlel. Vzal jsem ho jednou rukou za krkem a pomalu si ho přitáhl blíž. Druhou jsem nechal na jeho zádech. On polibek s velikou radostí opětoval. Zdálo se to jako vteřina, ale najednou byl na nohou a už běžel zase pryč.

„Šup, šup. Musíme se připravit na to malování,“ řekl a vběhl do koupelny.

Já tam jen zůstal sedět. Měl jsem na sobě jen kalhoty, které byly zakryté přikrývkou. Kdyby teď někdo přišel, určitě by si z toho dělal nějaké závěry. A osobně bych tuhle situaci i chtěl. Ale já zase nevím. Lou je jako obří magnet, ale když se k němu přiblížím, jako opravdu blízko, mám někdy až strach. Myslí to vážně? Jak by mohl chtít nemotorného kluka, jako jsem já? Lou mě přitahuje, ale jsem z něj jen zmatený.

**

„Cože to chceš?“ zeptal se znovu pobaveně Zayn.
Louis se na něj jen varovně podíval. „Nekomentuj, umělče, nekomentuj,“ řekl.
„Jo?“ zeptal se Zayn vyzývavě. Ti dva si jistě rozuměli.

Takhle to pokračovalo už déle. Já, jakožto méně umělecky nadaný, jsem dělal to, co mi Lou řekl, ale pak se do toho vložil Zayn, že je to lepší tak a tak. Já samozřejmě byl zmatený, přeci jen je to ale pokoj Louise. Takhle se začali dohadovat, co ano a co ne, tak jsem si zatím sednul a jen je sledoval v „akci“. Lou měl tak pěkný postoj. Dělalo mu to na zádech takovou pěknou křivku. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Po chvíli, kdy se Zayn snažil argumentovat pro svůj nápad, se na mě Lou otočil. Zayn pořád mluvil, ale jako by se najednou svět zastavil a existovali jsme jen já o Lou.

Lou se najednou otočil zpět ke konverzaci. „Zayne, uděláme to, jak chceš ty. Máš pravdu, zní to dost dobře.“
Zayn se chvíli díval dost překvapeně, ale ani vteřina neuběhla a už měl spokojený úsměv na tváři. „Že ti to ale trvalo. Ještě, že jsem si vzal Harryho s sebou,“ prohlásil a otočil se k barvám.
„Nevzal sis ho s sebou,“ zasmál se Lou „ já už ho tu měl.“

Nějakou dobu jsem pak maloval. Jednoduché věci, podklad a takové ty věci, co nemusí být nijak přesné a perfektní. Všichni jsme si povídali, ale Zayn a Lou vypadali jako by byly přátelé věky. Ne že by se mi to nelíbilo. Popravdě je to více než v pořádku, takhle mám k Louovi ještě blíž.

„A tebe ani nepřekvapilo, že Harry není pořád to pako, co ho obléká babička?“ zeptal se Zayn.
„Hej! Je to pohodlné,“ obořil jsem se na něj.
„Není. Alespoň ne tak jako tohle, sám to víš. Vždycky si byl na obyčejné kalhoty s tričkem nebo košilí.“
„No jo, ale to není moc slušné oblečení do školy…“
„Už jsem ti říkal, že je to kravina. To, že jsme na akademii, na tom nic nemění,“ řekl Zayn. Když si všimnul, jak nás Lou napjatě poslouchá, obrátil se na něj. „Ty. Řekni mu něco. Kvůli tobě se určitě odváže.“
Lou se na mě otočil, ale chvíli byl zticha. „Nos to do školy, je to sexy,“ s tímhle se otočil a maloval dál. Já tam stál zaražený jako kolík. Najednou ale na mě přistála barva. „Proboha! Promiň!“ omlouval se Lou.
„To nic, věděl jsem, že se umažu. Je to stará košile,“ uklidňoval jsem ho, zatímco se mi to snažil setřít rukou. Zayn vedle jemně zakašlal, asi mu nebylo příjemné se koukat, na to jak mě Lou osahává.
„No… Lou, myslím si, že stejně dneska víc nezvládneme, tak bych už šel. Alespoň se to proschne,“ usmál se Zayn a rychle zmizel bez rozloučení z pokoje.

V tom okamžiku se na mě Lou vrhnul a začal ze mě svlékat oblečení.
„Tohle musí dolů,“ zamumlal těsně před tím, než spojil naše rty. „promiň za tu košili. Záminka se hledá špatně,“ Svlékal mě dál a při tom líbal. Pořád jsem se tak nějak nemohl vrátit na zem a reagovat. Až když mi chtěl sundat kalhoty, probral jsem se.
„N-ne, Lou…“ řekl jsem jemně a vzal ho za obě ruce. On se na mě překvapeně koukl. Po chvíli se mu změnil výraz na chápavý.
„Chápu. Nechodíme spolu a ani za sebou nemáme jediné rande,“ usmál se. „neboj, nic neudělám. Tu košili to zkusím co nejvíc vyčistit a zatím tě pozvu na rande. Co říkáš?“ zeptal se mě vesele a namířil si to do své malé koupelny.
Mě chvíli trvalo zpracovat, co mi říkal. „J-jo. Rád s tebou půjdu na rande,“ řekl jsem a otočil se za ním.

Vůbec jsem nečekal, že by se to hnulo tímhle směrem.