The Eyes Of Love [Larry AU] (Punk!Louis&Marcel!Harry)

5. kapitola

A/N: Ahoj, dalmatínci =) moc se omlouvám, že jsem byla v tahu, ale to víte, je v tahu inspirace, tak jsem jí byla venku hledat =D ale nebojte už jsem jí zase dovedla pěkně domů kam patří =) takže snad se bude líbit  a Přeji Pěkné Počtení =)

Harry:

Zvednul jsem ruku a zaklepal na dveře z tmavého dřeva. Když se nic zevnitř neozývalo, začal jsem zvažovat možný útěk, ale než jsem stihnul domyslet, slyšet jsem kroky. Dveře se s malým zavrzáním otevřeli a v nich stál Louis vysmátý jako snad vždy. Beze slova mě pozval dál. Dům byl nějak podezřele tichý a tak mi to nedalo se zeptat.

„Jsi doma sám? Nebo se mi to velké ticho jen zdá?“
„Nezdá. Chtěl jsem si pustit nějakou hudbu, ale nemohl jsem se rozhodnout co a pak si přišel a já musel odpovědět,“ usmál se na mě. „Jo a jsem tu sami. Máma vzala sestry na návštěvu k tetě,“ polknul jsem a nervózně se na něj usmál.
„Neboj, nekoušu,“ Odpověděl na mou reakci.
„O to se nebojím. Spíš jestli si to celé jen neplánoval, aby ses nějak tomu učení vyhnul,“ zasmál jsem se. Jistě že se chce vyhnout učení, co jiného.
„Ale! Máš mě. Opravdu se chci učení vyhnout,“ šibalsky se na mě usmál a první, co mě napadlo, bylo, že flirtuje, ale to by přece se mnou neudělal. Pak už se jen otočil a po schodech si to namířil nahoru. Poslušně jsem ho následoval a poslušně jsem se taky snažil nekoukat mu na zadek. Ale když on s ním tak houpal. Jako by mi ho úplně vystavoval.

Dovedl mě až do svého pokoje. Opravdu to tam vypadalo, jako že se nedávno nastěhovali. Nějaké věci měl ještě v krabicích, ale asi taky kvůli tomu malování. A barvy na zmíněnou akci, si stály v rohu místnosti i s ostatním náčiním. Louis došel k posteli, sednu si na ní a poplácal místo hned vedle sebe. Já kouknul na něj, pak na to místo. Šel jsem za ním, ale sednu si raději dál. Ani jsem se nekoukl na jeho výraz a hned začal vytahovat učebnice a nějaká cvičení.

„Vážně sis myslel, že budeme učit?“ řekl trochu překvapeně, trochu pobaveně. Já na něj jen překvapeně vzhlédl.
„Ale říkal jsi, že ti nejde-„
„Nejde,“ zasmál se. „Měl jsem nejlepší průměr na minulé škole. Jak jinak si myslíš, že bych mámu přesvědčil k tomuhle?“ ukázal na svoje potetované ruce a usmál se.
„Ale co tedy budeme dělat?“ zeptal jsem se nejistě.
„No… možná to bude znít divně, ale chtěl jsem se třeba kouknout na film a tak, víš? Jako to s kamarády dělám, flákat se a užívat volna. A tak mě už jednou vrtalo hlavou, jak bys asi vypadal v jiném stylu,“ řekl, vstal a šel k malé místnustce na oblečení, kde bylo asi nejvíc krabic.
„Stylu? Jak to myslíš?“ zeptal jsem se a sotva jsem to dořekl, tak mi na obličeji přistál nějaký kus oblečení.
„Tohle by ti mohlo být. Ještě ti najdu nějaké kalhoty…“ řekl a už se šel znovu hrabat v krabicích.
„Lou přestaň,“ zastavil jsem ho. „Chceš mě vidět v jiném stylu? Můžeme se projít k nám domů a já si tam vezmu jiné oblečení. Ale jen jestli bys chtěl,“ koukal na mě celkem váhavě a s pochybami, ale kývnul mi na to.

Louis:

 Harry mě vzal na procházku. Sice to bylo tak patnáct minut, ale i tak nevěřím, že doma má něco jako mám třeba já, takže to beru vážně jako jen procházku. Po té čtvrt hodině jsem stále šli a domy kolem nás se jen a jen zvětšovali. Jako slyšel jsem že to tu sice není jako Londýn, ale že hodně bohatí lidé tu žijí taky.
„Harry, jdeme správně? Tady jsou přece jen ty obří sídla,“ řekl jsem, ale on mě beze slova vedl dál. Po dalších deseti minutách už jsme se prý blížily k cíly. Koukal jsem kolem a hledal, kam by se do téhle ulice, dal vmáčknout nějaký hezký menší domek, který by se mi k Harrymu hodil. Hledal jsem dokud jsme se nezastavili před velikou bílou bránou. Za ní jsem viděl jen cestu a nějakou zeleň. Harry vytáhnul z tašky klíče a menším vchodem vedle vešel. Podržel mi dveře a počkal, až budu uvnitř.
„Ty bydlíš tady?!“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Jo,“ odpověděl stroze.
„Ale jestli bydlíš tady, tak to by si mohl jezdit autem. Ke mně, do školy. Ty nechceš, aby to někdo věděl?“
„To ani ne. Nikoho to spíš ani nezajímá. A autem nejezdím, protože se rád projdu,“ usmál se na mě a vedl mě to silnici dál na pozemek. Šli jsme jen chvíli a za velkými stromy se vynořil obrovský dům. No dobře, přeháním, ale byl veliký.
„Kolik vás tam žije? Jen mě to zajímá, protože tam by se vešlo lidí,“ zasmál jsem se na odlehčení atmosféry. On se pro sebe usmál.