The Eyes Of Love [Larry AU] (Punk!Louis&Marcel!Harry)

Prolog

****************************Prolog****************************

Louis:

Jsem nervózní. Kdo by nebyl? Vždyť jdu do nové školy. A navíc musím přestoupit, tak divně na začátku listopadu. To mi ale nedělá moc veliké starosti. Hlavní je, abych si našel kámoše. Snad to nebude tak těžké. Naštěstí jsme pro mě našli stejnou akademii, jako byla v Doncasteru. Studoval jsem na učitele herectví a rozhodně se mi to nechtělo měnit, nebo lézt za školou někam do háje. A navíc, přijde potetovaný kluk a ani ne na začátku roku. No to bude tedy super. Ale jsem rád, že jsme se přestěhovali. Naši se rozvedli a tak máma koupila nový dům tady. Moje sestry neměli kupodivu nic proti. Jediné co mě bude chybět, bude Stan. Ale s ním si můžu pořád psát. A možná taky můj pokoj. Tady jsem ho sice měl větší a taky místo na sezení u okna, ale víte, co dá práci to znova vymalovat? Ale tak zatím to pár dní počká, pak si jen stačí vybalit a BUM, jsem doma.

Šel jsem pěšky do školy. Nechci jezdit autem, když to mám jen deset minut. Věci jsem měl ve starším černém batohu. Pokyny jsem dostal a tak jsem si to hned namířil do ředitelny. Nebo jsem si alespoň myslel, že tudy někudy jdu. Zastavil jsem se u nějakého kluka, který seděl na lavičce a naštvaně koukal do mobilu. Měl na sobě roztrhané černé džíny, červené triko a koženou bundu.

„Ahoj. Nevíš, kde bych tu našel ředitelnu?“ zeptal jsem se mile. Vzhlédl od mobilu. Celého si ně přejel pohledem. Pak se usmál, schoval mobil a vstal.
„Zayn.“ Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásl.
„Louis.“ Taky jsem se představil.
„Pěkný tetování.  Máš i piercing?“ pokynul mi, ať ho následuji.
„Jo mám. Jeden v obočí, jeden ve rtu a asi pět v uších, co ty? Máš něco? Myslím tím i tetování.“ Zahnuli jsme za roh a pokračovali chodbou. On se na mě trochu otočil a vypláznul jazyk. V něm se mu jeden piercing lesknul.
„Ten je jediný, ale tetování mám víc.“ Sundal bundu a ukázal mi svůj rukáv. Nad ním měl něco dalšího tak jsem ho zastavil a vyhrnul triko. Byla to nějaká dívka.
„Kdo je tohle?“
„To je moje přítelkyně, Perrie. Miluju jí nadevše.“ Usmál jsem se a nechal ho, ať si bundu znovu nasadí. Pak jen ukázal za sebe.
„Jsme tu. Rád jsem tě poznal.“ S tímhle odešel a nechal mě tak stát. Já šel blíž a zaklepal. Vevnitř mi ředitelka dala rozvrh a plán školy, pak mě doslova vykopla, abych šel na hodinu. Tak jsem šel. Mělo za chvíli zvonit na… koukl jsem do rozvrhu a první jsem měl dneska matematiku. Chvátal jsem, protože jsem měl takové tušení, že to nestihnu a že se ztratím. Znovu jsem koukl na plánek školy a najednou jsem do někoho vrazil. Oba jsme skončili na zemi. Koukl jsem se na něj pořádně. Vlasy stylizované nahoru a ulíznuté dozadu. Velké brýle. A divné nevkusné oblečení. Hnědé kalhoty a béžová vesta? Pod ní měl košili? No páni.

„Proboha, Promiň! Pomůžu ti.“ Provolal jsem, když jsem si všimnul, že se mu rozletěly všechny učebnice. Nejdřív se na mě skepticky kouknul.
„Děkuju.“ Řekl a já na něj jen zůstal zírat. Nejkrásnější hlas, co jsem kdy slyšel.
„Nestalo se ti nic? Pořád sedíš na zemi.“ Snažil jsem se snést zpátky na zem, ale šlo to tak těžko, když mluvil tak krásným hlubokým hlasem, a koukal na mě nádhernýma zelenýma očima. Ale rychle jsem vstal. Jeho učebnice, co jsem měl v ruce, jsem mu, ale ještě nedal. Chci si s ním povídat. Poznat ho.

„Co tu studuješ? Já herectví, chci být učitel.“ Vyděšeně se na mě podíval. A v tu chvíli jsem si všimnul, že je vyšší, ne o moc ale byl rozhodně vytáhlejší.
„Zpěv a hru na klavír. Taky chci být učitel, nebo možná i zpěvák.“ Pak bylo ticho, já na něj zíral a on vypadal dost v rozpacích.
„Ty máš motýlka?“ překvapeně se koukl dolů a nahmatal ho, pak koukl na mě.
„Moc se mi líbí, když někdo nosí motýlka.“ Udělal jsem k němu krok blíž a podal mu učebnice.
„Mimochodem, nevíš, kde je třída, ve které mám mít teď matiku?" Zeptal jsem se a ukázal mu rozvrh.
„Jo, máme jí s-spolu.  Je to jen pár chodeb. Zavedu tě tam, jestli chceš.“ Já se jen rozzářil.
„Samozřejmě. Byl bych ti nesmírně vděčný. Jsem tu celkem zmatený, ale je to jen můj první den tady.“ Zasmál se, ale hned přestal. Celou cestu se koukal do země. Občas i přes to zakopl. Naštěstí, jen zavrávoral. Ale dost se asi styděl, protože byl červený jako rajče. Prostě rozkošné.

„Tak tady to je.“ Zastavili jsme se před třídou.
„Tak jdeme dovnitř.“
„Co?! S-spolu tedy ne!“
„No dovol! Možná mám hodně tetování, ale soudit mě nikdo nebude! Jasný?!“ trochu mi to ujelo a vyštěkl jsem na něj. On rychle utekl dovnitř a já ho následoval. Hned jak jsem vešel, tak se na mě všichni začali koukat.

„Ahoj. Ty jsi ten nový kluk? Vítám tě tady. Já jsem Niall. Niall Horan.“vedle mě přicupitali dva kluci. Jeden blond obarvené vlasy a irský přízvuk, druhý celkem obyčejný kluk, ale s pěkně vypracovaným tělem. Oba měli bundu školy, takže soudím, že fotbalisti.
„Já jsem Liam Payne.“
„Ahoj, já jsem Louis Tomlinson.“
„Nechceš si sednout k nám? Vypadáš na fajn kluka.“ Zeptal se Niall.
„Dobře.“ Zavedli mě k jejich místu a hodina mohla začít. Vypadají mile, ale zajímalo by mě, co je s tím podivínem. Proč nechce, aby ho se mnou viděli?