AsaNoya~Co takhle zapomenout?

-1-

„Dosáhl jsem konce... Bojím se říct si o další přihrávku..." zašeptal Asahi a opustil hřiště.

Nishinoya se za ním rozběhl do šatny.

„Nemohl jsem vybrat žádný z těch bloků." zanadával.

„Proč?" zakřičel Asahi a pak se na chvíli odmlčel „Proč neobviňuješ mě? Kvůli mně jsme prohráli! Nezáleží na tom, jak moc ses snažil! Když nedokážu smečovat a prorazit... Je to všechno k ničemu!" zakřičel.

„Co tím myslíš? Je to všechno k ničemu. Když je to k ničemu, tak proč sis na konci neřekl o další přihrávku?" Noya drapl Asahiho za tričko a začal řvát ještě víc než předtím. „Nevíš k čemu to je, dokud nezasmečuješ! Možná se ta další smeč povede! Udržím míč ve vzduchu, dokud se nevzdáš!"

„Noyo!" přerušil Tanaka Nishiho a odtáhl si ho k sobě.

To ho ale ani náhodou nezastavilo od křiku „Jsem libero, jsem základní kámen obrany a základní kámen týmu!"

Asahi zaťal ruce v pěst a už už se nadechoval k dalšímu křiku. Nakonec ale prostě celý vzteklý odešel pryč.

Až v tu chvíli si Noya uvědomil co se stalo. Jeho vztek, rychle vystřídal smutek. Vždyť právě nakřičel na Asahiho... Zrovna v momentě, kdy ho Asahi potřeboval nejvíc.

Rychle se vydal směrem, kterým Asahi odešel.

Bohužel ho ale nenašel.

Když se mu ho ani po půl hodině nepodařilo najít, rozhodl se jít domů...

Dalšího rána se potom dozvěděl, že se Asahi rozhodl opustit tým. Ve chvíli kdy mu to Daichi oznámil, skončil celý jeho svět. Bezmyšlenkovitě řekl, že bez Asahiho hrát nebude a utekl pryč.

Daichi doufal, že si to oba rozmyslí a brzy se vrátí... Po dvou týdnech mu ale došlo, že se k ničemu takovému neschyluje.

Noya bez Asahiho hrát nechtěl. Bez něj to totiž nemělo žádný smysl.

Trenér proti jejich rozhodnutí protestoval, ale Nishinoya a Asahi nakonec stejně dosáhli svého.

A tak začalo Karasuno pomalu, ale jistě upadat v zapomnění.

Brzy dostali přezdívku "padlé vrány" a nikdo už si ani nevzpomněl na kdysi hvězdný tým.

Nishinoya se mnohokrát snažil Asahiho přemluvit, aby se vrátil do týmu... K ničemu to ale nevedlo...

Asahi byl naštvaný. Nebylo to ale na Noyu nebo na kohokoliv jiného v týmu. Jediný na koho měl vztek, byl on sám.

Zlobil se na sebe, že nebyl dost silný, aby se vyrovnal s porážkou. Že nedokázal překonat své chyby a ze všeho nejvíc, že ublížil Noyovi.

K volejbalu se ale vrátit nedokázal.

Karasuno se pomalu ale jistě začalo rozpadat. Po měsíci z týmu odešel i trenér, který naprosto vzdal snahu zachránit rozpadající se tým.

A tak se z Karasuna stalo nic. Stačila jediná hádka a všechna tvrdá práce zmizela jako pára nad hrncem.

Daichi byl zoufalý. Blížil se konec roku a on věděl, že když nebudou mít příští rok dostatek členů, můžou se rozloučit s celým volejbalovým týmem.

Trápilo ho, že se tým nejspíš nadobro rozpadne.

Přeci jen... Kdo by chtěl do týmu, který nemá ani trenéra ani dostatek členů.

Za Asahim se ale jít neodvážil.

Jak tak čas plynul, červen vystřídal červenec a červenec zase srpen.

Nadešlo prvního září a Daichi byl vystresovaný víc než kdy jindy. Dnes byl ten den, kdy se měl dozvědět, kolik nových členů přibude.

Jaké pak bylo jeho překvapení, když se mezi zapsanými objevilo i jméno Kageyama Tobio.

Tak počkat? Co v tomhle Bohem zapomenutém týmu, dělá bývalý nahrávač týmu Kitagawa?

Daichi se nad tím divil celé dopoledne.

Na druhou stranu byl ale rád, že se přihlásili čtyři noví členové.

Když se ale dostavil na trénink, nadšení z něj okamžitě opadlo. Dva noví člené týmu se už ze začátku hádali.

„Tak tohle bude zajímavý rok." poznamenal Suga, který se zčistajasna objevil vedle Daichiho.

„Ano, to bude." povzdechl si Daichi a rozešel se směrem tělocvičny.

„Tak dost vy dva!" zakřičel na Kageyamu s Hinatou a oba je vyhodil z tělocvičny. „Dokud se nepohodnete, zůstanete tady."

Na to se mezi Kageyamou a Hinatou strhla další hádka o to, kdo by se měl omluvit.

Daichi ztrácel naději už teď... A to ještě netušil, že ho čeká seznámení s Tsukishimou. Když si pak navíc uvědomil, že jim schází trenér, libero a eso, došlo mu, že jejich tým nemá nejmenší šanci na úspěch... Jediné co mohli v téhle sestavě dělat, bylo si navzájem nahrávat, smečovat a trénovat podání a bloky.

Na skutečných zápasech na ně ale v takovéhle sestavě nebude nikdo zvědavý.

***

A tak ubíhaly další dny. Suga s Daichim byli den ode dne zoufalejší a Tanaka začínal vyšilovat.

Věděl, že jestli se Noya s Asahim rychle nerozhodnou vrátit, bude to ještě horší.

Mezitím Daichi vymyslel plán, jak přilákat alespoň Noyu zpátky.

Napsal mu, že se chce Asahi vrátit.

Věděl, že je to nespravedlivé a že to může Noyu akorát víc odradit ale doufal, že až se Nishi setká s Hinatou a uvědomí si, jak moc mu volejbal chybí, zůstane v týmu.

Koneckonců, za pokus nic nedá.

Nishinoya z toho byl nadšený. Po čtyřech měsících konečně pocítil štěstí a na setkání s Asahim byl celý nedočkavý.

Celý další den strávil nedočkavým poskakováním a sledováním hodin.

Když pak odpoledne celý natěšený vběhl do tělocvičny, okamžitě si všiml dvou chlapců, z nichž jeden trénoval podání a druhý se mu do toho pletl.

Když Nishinoya uviděl míč letící vzduchem jeho reflexy reagovaly rychleji než stihl myslet.

Během vteřiny byl u míče s dlaněmi napřaženými dopředu. Vybral míč a ohromil tím oba chlapce, kteří nyní stáli s ústy otevřenými dokořán.