AsaNoya~Co takhle zapomenout?

-12-

„Dneska mám dvě věci co vám chci říct." začal trenér Ukai „Za prvé jsem rád, že už se vám začalo dařit. Myslím, že ty penalty vám opravdu dodaly bojového ducha. Každopádně vás čeká další zápas. Tentokrát s týmem Ohgiminami. Jejich hra není špatná a týmová spolupráce ujde, ale nemají dostatečně bojovného ducha. Neskočí pro míč, který je na 80% ztracený. Prostě doufají, že získají další. Pokud se budete snažit, nemají proti vám šanci!" snažil se trenér co nejvíc namotivovat tým. Všichni přikývli. „Fajn, dejte si čtyři kolečka a pak rozcvičku." započal Ukai trénink a všichni se rozběhli tak, jak jim nařídil.

Škola Ohgiminami nebyla silným soupeřem, jejich hra byla dobrá, ale Karasuno bylo lepší. Ten zápas byl skvělým začátkem pro celý tým. Každý z nich se změnil. Všichni si prošli svými démony a s každou penaltou se postupně prokousal na světlo.

Bylo hezké vidět, že se nevzdávají. Sesbírali i ty nejmenší střípky naděje a společně se stali silnějšími než kdy před tím. Nikdo už nemohl pochybovat o tom, že padlé vrány skutečně povstaly a roztáhly svá polámaná křídla.

Lidé se mění a zrovna tohle platilo pro každého člena Karasuna dvojnásobně. Ten tým, který předminulý měsíc prohrál se Seijoh se s momentálním Karasunem nemohl měřit. Všichni měli novou naději, odhodlání a kuráž a to všechno je hnalo kupředu.

Po zápasu s Ohgiminami následoval zápas s týmem Wakutani, kde byl hráč Takeru. Ten kluk měl svůj vlastní rodinný fanclub což Karasuno trochu znervózňovalo, ale jednou už se přece vypořádali s fanoušky týmu Dateko... Těhhle pár lidí nebylo nic, s čím by si neporadili.

Bohužel když se pak jejich kapitán zranil, trenér si nebyl tak úplně jistý, jestli to půjde jako po másle. Ryuu si tak trochu dával za vinu to co se stalo a namísto Daichiho nastoupil Ennoshita. 

I přes rozrušení, které Daichiho zranění způsobilo to tým nakonec dokázal dotáhnout až k vítězství čímž dokázali, že se rozhodně své těžce vydobyté naděje jen tak nevzdají. 

Zbýval poslední zápas. Poslední zápas, než budou konečně moct srovnat účty s týmem Seijoh.

Bojová energie pořád narůstala a tým Jozenji proto nebyl problém. Snažili se totiž kopírovat kominace Karasuna se kterými prostě nemohli držet krok. Díky tomu ale dělali čím dál tím více chyb, a tak se stala výhra pro Karasuno nenáročným cílem.

Tým se ocitl ve stejné situaci jako před dvěma měsíci. Plní elánu a naděje se vydávali vstříc utkání se Seijoh. Nikdo si nebyl jistý jak to dopadne a všichni se báli. Jasně... Byli mnohem silnější a jen tak něco je k zemi ještě dlouho nesrazí, ale jak silné asi bude Seijoh?

Určitě budou mít víc síly než před tím. Otázkou ale zůstává, kdo bude nakonec silnější?

...

Strach ale rostl hlavně v Asahim. Ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli Noyovi. Asahi se o něj strašně bál... Nikdy dřív se nestalo, že by z něj na delší dobu opadla jeho pozitivní nálada a energie. Jenže když minule proti Seijoh prohráli, Noya byl smutný... Byl smutnější než kterýkoli člen týmu. 

Najednou bylo vidět, jak moc celý tým Nishinoyu potřebuje. Stačila chvíle kdy nebyl pozitivně naladěný a nálada všech ostatních klesla na bod mrazu.

„Nad čím přemýšlíš Asahi?" usmál se Noya a Asahi se probral ze svých myšlenek.

„Jen... Bojím se, že jestli prohrajeme, už se z toho neposbíráme. Navíc i kdybychom vyhráli, pak nás bude čekat Shiratorizawa a to rozhodně nebude žádné peříčko." odpověděl zamyšleně a Noya přikývl.

„To zvládneme." řekl sebevědomě jakoby nic a jeho úsměv se ještě víc roztáhl. „Máš pravdu." odpověděl Asahi a Noyův úsměv opětoval.

Yuu sice neřekl nic moc, ale i tak to Asahiho uklidnilo. Pořád si nebyl jistý jak zápas dopadne, ale teď měl alespoň jistotu, že s Noyou budou držet spolu ať se stane cokoliv.

Nishinoya si tím ale tak jistý nebyl. Jeho pocity stále rostly a brzy začaly vycházet na povrch. Ještě než se Karasuno utkalo se Seijoh si Noya konečně uvědomil co jeho pocity znamenají...

Bohužel mu ale taky došlo, že nedávat svoje city najevo pro něj bude takřka nemožné. Potřeboval si o tom s někým povídat a brzy začal chtít, aby Asahi o jeho pocitech vědět.

Na druhou stranu se ale bál, že ho Asahi odmítne, což se mu jevilo jako víc než pravděpodobné... Tentokrát to nebylo jako tehdy s Kiyoko. Tehdy mu bylo jedno, jestli ho Kiyoko má ráda nebo ne. Jenže teď věděl, že kdyby ho Asahi odmítl, bolelo by to. Bolelo by to a hodně. 

Navíc by to mohlo úplně rozhodit jejich vztah. A buďme k sobě upřímní, to bylo to poslední, co by teď Nishinoya potřeboval.